Hartmanice
Známé šumavské městečko, docela vysoko položené (712 m n. m.), přibližně 10 km jihozápadně od Sušice a ležící na jižním úpatí hory Hamižné (853 m n. m.). Tato zlatonosná hora byla v minulosti svědkem mnoha neuvěřitelných příhod a dodnes jsou různé pověsti zaznamenány. První písemná zmínka je z r. 1219. Již v roce 1327 se tady připomíná celnice na staré Březnické stezce. Clo se vybíralo pro břevnovský klášter. Později se cesta přes Hartmanice stala významnou odbočkou „Zlaté stezky“ a dle královského nařízení z dob Václava IV. (1406) tudy museli povinně procházet všichni obchodníci směřující do Sušice. Kromě dolu na Hamižné zde byl důl na Babylonu a důl Svaté panny Doroty. Vydatnost zdejších zlatých dolů dopomohla již v roce 1320 osadě k povýšení na horní svobodné město. Rozkvět se zastavil o století později vinou 30leté války. Dominantou města je kostel sv. Kateřiny původně gotický, později barokně upraven. Věž kostela ze 16. století a v presbytáři renesanční lunetová klenba. Titul města znovu získán 11. října 1992.
Zajímavostí je katastrální výměr (66,2 km²) a počet spravovaných obcí (22). Je zde nejvýše položená synagoga v České republice, která byla díky Michalu Klímovi v letech 2003-2005 stavebně zachráněna a přebudována na muzeum, které bylo slavnostně otevřeno 16. května 2006.
Dne 10. března roku 1879 se otrávila 26 letá poštmistrová Aloisie Rückerová otrušíkem (oxid arzenitý - utrejch - prudký jed), který zapila kafem. A proč? Ona totiž v posledních měsících zpronevěřila 2 000 zlatých. V ten den přijel z Prahy kontrolor, Rückerová se bála veřejné hanby a proto si sáhla na život... Zpytování svědomí mělo za důsledek smrt. Bylo by zajímavé vědět, kolik by dneska bylo takto „odvážných“ lidí, kteří zpronevěřili státní majetek, třeba při privatizaci... Myslím, že nikdo.
Jak se dočteme v tisku z roku 1933, byla v Hartmanicích továrna pana Urbánka, která vyráběla ze dřeva hračky a hlavně tehdy módní záležitost zvanou yo-yo (jo-jo). Byl to asi výnosný obchod, neboť zde bylo zaměstnáno poměrně dost lidí a jo-jo se vyrábělo v mnoha provedeních. Od standardních až po luxusní. Jak se psalo: „Každé vyrobené yo-yo na Šumavě znamenalo pro naše hraničáře novou skrývu chleba.“ I my dneska známe dobrou prodejnost a ziskovost věcí, které se objeví na trhu jako módní výstřelek.
Jak jsem již zmínil, v Hartmanicích je židovská synagoga, která byla postavena v letech 1883 až 1898. Zajímavostí jsou dvě žulové desky o rozměru cca 70x40 cm, na kterých je v hebrejštině napsáno Boží desatero. Pochopitelně, že zprava doleva. A kde je najdeme? Jsou umístěny na fasádě ve štítě domu pod střechou.
Nedaleko Hartmanic se zřítil v předposledním roce války německý letoun. To ještě Němci bojovali proti anglo-americkým bombardovacím náletům. Byl to Messerschmitt Bf 110 a dne 22. února 1944 byl palbou zasažen někde u Plzně. Letecká bitva začala nad Bavorskem, kdy se formace 21 bombardérů B-24 Liberator vracela z náletu na Obertraubling. Proti nim ze základny Wels u rakouského Lince vyrazila německá stíhací letka a na našem území nedaleko Plzně došlo k letecké bitvě. Američané ztratili tři bombardéry a zahynulo dvacet vojáků-letců. Němci přišli o čtyři letadla. Jedno z nich pilotoval 27letý Franz Maissl, který byl těžce zraněn, a radiotelegrafistu dělal Uffz Paul Metz. Sice chtěl s poškozeným letadlem doletět do Mnichova, ale nebylo to možné. Navedl tedy letadlo do lesů u Hartmanic a blízko Železné Rudy z poškozeného letadla oba vyskočili. Dlouhá desetiletí byla tato událost pro veřejnost „tabu“. Pozůstatky se našly v roce 1999 a v sobotu 6. dubna 2002 dokonce přijel Meissl osobně do Petrovic u Sušice s rakouským televizním štábem na besedu s členy spolku, kteří se zajímají o leteckou archeologii.
Na náměstí můžeme obdivovat kašnu a repliku sochy sv. Jana Nepomuckého. Tu původní z roku 1731 zničili v 60. letech minulého století vojáci. Za povšimnutí také stojí starý kamenný dům čp. 37 s pavláčkou ve štítě a s původní pecí v černé kuchyni. Mezi největší domy patří tak zvaný „Blochův“. Místní mu také říkají „Blochárna“. V druhé polovině 18. století přišli předkové Isaka Šimona Blocha do Kundratic. Samotný Isak Šimon se roku 1836 přesunul do Hartmanic a začal tady obchodně podnikat. Věděl, že na Šumavě je levná pracovní síla, a tak začal budovat rodinné impérium. Jeho potomci byli taktéž obchodně zdatní, a tak v tisku můžeme číst, že již roku 1854 vyráběli staniolové zátky, voskovaný a lakovaný papír a gumové válečky. Ještě větší „kšeft“ a zisk byl od roku 1863, kdy začali vyrábět leštěné a zrcadlové sklo do židovských zrcátek. Své továrny měli v Chlumu a Frauenthalu, tři kilometry od Hartmanic. Tento artikl se začal vyvážet do celého světa. Blochové zaměstnávali cirka na tři sta lidí a nesmazatelně se zapsali do historie městečka. Velmi úspěšný byl za doby „první“ republiky pravnuk Richard, který po okupaci republiky v březnu 1939 s celou republikou narychlo emigroval do Anglie. Jeho syn Walter (narozen 1927 v Hamburku) se v listopadu roku 2007 přijel podívat, po osmašedesáti (!) letech, do svého druhého domova. Člověk kolikrát žije dlouho jen proto, aby mohl ještě vidět na vlastní oči svoji rodnou zem či zem svých rodičů.
Začátkem srpna roku 1938 byl v hospodské rvačce u Hartmanic (v dnes již zaniklé osadě Paseky) zabit „organizovaný“ sudetský Němec, jakýsi Baierle. Ve čtvrtek 11. srpna toho roku měl pohřeb na Dobré Vodě a v celém našem pohraničí bylo velké pozdvižení, které zapříčinilo říšskoněmecké letadlo. Byl to vojenský dolnokřídlý jednoplošník se čtyřmi motory a se značkou „D-AURE“. Jeho úkolem, kromě provokativního letu, mělo být shození smutečního věnce zavražděnému henleinovci přímo od Konráda Henleina. Letadlo letělo odněkud z Weidenu, protože byla zaznamenána trasa od severozápadu k jihovýchodu a Klatovy letoun přeletěl ve výšce přibližně dvě stě metrů kolem deváté hodiny dopolední.
Po telefonickém poplachu byl z Plzně vyslán náš československý letoun, avšak ten německý se již stačil vrátit za hranice. K tomuto pohřbu je ještě jedna zajímavá novinová zpráva z 20. srpna, ve které se píše, že se pohřbu účastnilo mnoho členů SdP (Sudetendeutsche Partei) a sešlo se i hodně věnců a kytic od různých spolků. Kronika města Klatov „mluví“ o šest tisíc sudeťáků a projevu poslance Karl Hermanna Franka. Stuhy z věnců byly po pohřbu odneseny do hartmanického kostela, kde byly porůznu rozvěšeny.
Stala se ale divná věc. V kostele, který je celý den otevřený, někdo neznámý odstříhal ze stuh iniciály SpD a ze stuhy K. Henleina, jeho celé jméno. Určitě to musel být pro „bojovné“ Němce skutečný šok. Bylo zavedeno policejní vyšetřování, ale po půldruhém měsíci bylo všechno „pasé“ (odbyté). Některé takové „maličkosti“ jsou rozhodující a vyžadují mnohdy větší odvahu nežli například zabít člověka.
I z Hartmanic odjížděli Němci na práci do své vytoužené „třetí říše“. Jak se však psalo 20. 8. 1938, tak mnozí Němci zanevřeli na práci v Německu. Z Vůdcova rozhodnutí se začaly stavět autostrády (dálnice) a rozšiřovat železniční koridory (stávající tratě). Denně se jezdilo vlakem z Bayerisch Eisensteinu do Zwieselu. Odtud byly dělníci znovu rozváženi na jednotlivé stavby od Deggendorfu až k Passau. Je pochopitelné, že museli spát někde na Železnorudsku, protože pracovali denně, kromě neděle kdy jeli domů, od šesté hodiny ranní do šesté hodiny večerní. Jen s hodinovou pauzou na oběd.
Byly případy, že hodinová polední přestávka nebyla dodržena a také, pokud nebyla práce hotova, tak se dělalo přesčas. A přitom tempo prací bylo veliké. Když vezmete v úvahu čas strávený na zpáteční cestě, tak zjistíte, že z Rudy vyjížděli ráno po páté hodině a vraceli se až k osmé hodině večerní. Jenže ani potom neměli chvilku času na oddech. Byli nuceni navštěvovat různé nacistické kurzy, cvičení či pochody, a tak bylo jen otázkou času, kdy se jim to začalo „zajídat“. Jenže těch pravých šumavských Němců, kteří žili bezproblémový poklidný život někde na polosamotách, bylo málo. Většina stále věřila Vůdci. S vypuknutím války, odchodem na frontu, poznáním bolesti a bídy, většina prozřela. Jenže to už bylo pozdě.
Také v dalším článku z 24. srpna roku 1938 se psalo o životě Němců v Československu. Od parlamentních voleb do Národního shromáždění v roce 1935, které byly pro SpD velmi úspěšné (oni vlastně s 15,18 % vyhráli volby v tehdejším demokratickém Československu!!!) stále více a více brojili proti „vlastnímu“ státu – Československé republice. Ve zmiňovaném článku je úvaha jistého italského Němce z jižního Tyrolska. Tento dotyčný se divil proč Němci u nás jsou nespokojeni, když jim nikdo nic nedělá. Uváděl argumenty, že po nástupu Mussoliniho bylo pozavíráno na sedm set německých škol, z německého radia v Bolzanu se smělo vysílat jen italsky, byla zavírána divadla, muzea a v úředním styku byla vždy vyžadována italština. Také jména byla poitalšťována a na veřejnosti byl zákaz zpívat německé písně. Když zjistil, že Němcům u nás nic takového nehrozilo, velmi se divil, co mají proti Čechům. Doslova cituji: „Tak se mají Němci jinde – ale ani ve Třetí říši nemají se tak dobře, jako u nás, kde mohou myslit jak chtějí, kde mohou jíst a pít, co se jim zamane a kde žádnými stálými sbírkami a nucenými povinnými příspěvky a platy nejsou vydíráni. Kde Němcům opravdu je dobře na světě – to jest pouze a jedině v ČSR.“
Dodnes, po mnoha desetiletích, tyto události vyvolávají velmi živé diskuze. A důvod? Silnější chce vždycky opanovat a ovládat toho slabšího. A také vrozená několika staletá národní nenávist a nadřazenost Němců vůči všemu podřadnému slovanskému. Asimilace jednotlivců ve většinové společnosti je možná, ale soužití dvou národů v jednom celku historicky je nemožná. A to není jen případ Čechů a Němců. Jediná naděje na usmíření je, až Evropa v příští válce vykrvácí a prohraje skoro vše, takže se „roztroušené zbytky“ spojí a jako Evropané se pokusí o vznik něčeho nového a hlavně společného.
Ivan Rubáš
