Krušec a Těšov
Rozsáhlá šumavská vesnice poblíž Hartmanic u Sušice se časem rozdělila na Krušec Horní, Dolní a Prostřední. V Dolním Krušci je menší barokní zámeček na místě středověké tvrze. Nedaleko, na hřebenu nad Otavou, zhruba 1 km je další zřícenina středověké tvrze Pusteven. Na zdejším statku hospodařili například Cílové ze Svojšic nebo Wunschwitzové. Za jejich držení byla přeměna tvrze na zámek. Byla postavena věž, roku 1744 jižní křídlo a kruhová kaple sv. Jana Nepomuckého (1832). V letech 1938 až 1949 v majetku Františka a Anny Broschových. Po znárodnění nastala devastace socialistickými Státními statky. Problémem Krušce a celé Šumavy byl příchod nového obyvatelstva, který neměl historické vazby k majetku. Dnes se nový majitel snaží památku zachránit.
Jak se dočteme v tisku z 24. 2. 1872, byla doktorem Gabrielem vyslovena odvážná domněnka, kterou vepsal do své knihy „Královské město Sušice a jeho okolí“, že se v okolí Krušce, někdy ve středověku, mohla dobývat sůl. Jako důkaz uváděl, kromě německého Körnsalz, že existuje záznam z gruntovní knihy Dolnokrušecké, od roku 1435 německy psané, kde se píše, že jistý Jan Teplice z Dlouhé Vsi, pán na Dolním Krušci, prodal dvůr v Trpěšicích jakémusi Klicovi za jednu kopu grošů, tři korce ovsa a jistému ročnímu poplatku. Dále je zde zapsána povinnost kupujícího, že musí krušeckému statkáři a jeho nástupcům sloup soli dáti. Klic měl nepochybně mnoho soli, kupoval ji nebo dobýval? Jedna pověst z dávných dob se zmiňovala o slaném prameni někde u Hořejšího Krušce. Jo, kdo ví...
Těšov. Šumavská vesnice taktéž rozdělená na dvě části – Dolní a Horní Těšov. V údolí mezi Krušcem a Těšovem teče potok Volšovka, který pramení pod Kochánovem. V Dolním Těšově prostý zámek z 2. poloviny 17. století postavený Václavem Kocem z Dobrše, dle kamenného sdruženého znaku Koců a Janovských a letopočtem 1697. Bohužel byl odstraněn. Kaple Nanebevzetí Panny Marie byla pozdější (1746). Fasáda dvoupatrového objektu je „zničena“ zásahem po požáru v roce 1955. Jako druhý zámeček v obci působí penzion „Lípa“. V Hořejším Těšově byl také zámeček, který byl však po požáru v roce 1947 zbořen. Za doby „první“ republiky bylo v Čechách vyhlášené těšovské žito a kvalitní maso z těšovských krav.
Býval kdysi v Těšově domkář Vojtěch Kopáček zvaný Jarolím. V červenci roku 1878 se vydal jednoho dne do Sušice pro sůl. Přišel unavený v devět hodin večer a šel si proto hned lehnout. Vědělo se o něm, že měl hodně peněz, které uschovával ve „strožoku“ (v posteli ve slamníku). Tento způsob byl tehdy zcela běžný a používaný i ve městech. V noci, když všichni spali, tak se do domku vkradli zloději, tři neznámí chlapi, aby se peněz zmocnili.
Kopáčka museli nadzvednout a ten se probudil. Následně křikem i jeho žena. Ta zloděje, kteří ji chtěli uškrtit, pokousala na rukou a využivše situace utekla oknem na zahradu a ve tmě se schovala. Kopáček takové štěstí neměl. Toho lupiči „umlčeli“ několika bodnými ranami do hrudníku. Když Kopáčková viděla, že lupiči ze stavení odešli, přivolala pomoc. Bohužel bylo již pozdě, sousedé našli Jarolíma, celého od krve, už mrtvého. Pochopitelně, že peníze byly také pryč. Říká se stále, aby lidé neměli veškeré své úspory doma. Zloději jsou nenasytní dodnes. Je však pravda, že dnešní ochrana a zabezpečení majetku je vysoká oproti minulosti, takže přece jenom zloděj nevleze všude. I on je „pohodlnej“ a tipuje si snadnější objekty.
Na Šumavě v tomto kraji „bejvávaly“ a stále jsou zimy drsnější, nežli v níže položeném vnitrozemí. Žil v Těšově v druhé půli 19. století 47letý nádeník Josef Beneš, který se 16. listopadu roku 1879 „ztratil“. Šel údajně pro něco do Petrovic (u Sušice), ale domů se již nevrátil. Bylo velké překvapení pro všechny lidi z okolí, když na jaře čistili louky a našli nebohého Beneše mrtvého. Byla onehdy taková zima a sněhová vánice, že se asi Beneš rozhodl někde v remízku schovat, ale nepohodu bohužel nepřečkal a v noci umrzl. Tělo se našlo až 9. března následujícího roku 1880, takže bylo 117 dní pod sněhem. Že to vdova s dvěma dětmi měla potom se živobytím velmi těžké netřeba dodávat. I dneska, když žena - samoživitelka zůstane s dětmi sama, nemá na „růžích ustláno“.
Ivan Rubáš
