Sušice
Bývalé královské město ležící v širokém údolí zlatonosné řeky Otavy mezi dominantními vrchy, západním Svatoborem (845 m n. m.) a východním Kalovem (727 m n. m.) cirka 30 km jihovýchodně od Klatov. Poloha města je ideální pro turistický přístup do střední Šumavy. Proto Sušice je právem jednou z bran Šumavy. Osídlení již ve střední době kamenné - viz chata na úpatí Svatoboru. Na přelomu našeho letopočtu rýžování zlata Kelty. Trvalá slovanská osada na suchém ostrohu Otavy a Roušarky již od 10. století. Odtud jméno města. Nové město oválného typu založil r. 1273 Přemysl Otakar II. Hradby s branami byly dokončeny r. 1322. Nápisová pamětní deska z té doby je dnes v průjezdu radnice. Významné památky ve městě: farní gotický kostel sv. Václava, hřbitovní kostel P. Marie, zal. 1352, kapucínský klášter s kostelem sv. Felixe ze 17. století. Na náměstí původní renesanční radnice a měšťanské sgrafitové domy. Nejznámější je Voprchovský (dnes muzeum), Rozacínovský (kdysi správa CHKO) a hotel Fialka. Nad městem kaple Anděla Strážce (1682), 31 metrů vysoká rozhledna Svatobor s chatou (1935) a Žižkův vrch s kalichem (1924). Město je ve světě proslaveno výrobou sušických „roužátek“- sirek (zápalek) s tradicí od r. 1839.
O Sušici se toho v klatovském Šumavanu psalo požehnaně. Hned v prvním ročníku, 2. 5. 1868, se psalo o jedné ženě ze Sušice, která rok předtím (1867) kopala na podzim brambory, a jelikož měla žízeň, tak se napila z nedaleké studánky. Protože neměla žádné nádoby, pila přímo ústy. Od té doby však cítila v žaludku jakési tlačení, a později jako kdyby ji něco lezlo vzhůru do krku. Aby to zapudilo, vždy se řádně napila a ono se to na čas spláchlo. Nedávno vzal tento každoranní výjev opačný směr, dotčená osoba dostala „štípání a nucení“ a za malou chvíli z ní zčistajasna vyšel, podržte se, živý šnek, čili „hlemejžď“. Tenkrát redaktor tímto nabádal lid k pozornosti, když běžně pili v přírodě ze studánek.
Další zpráva je z 2. prosince 1893, kdy se dozvídáme, že Sušici zachvátila epidemie chřipky. Jak se psalo, nebylo ve městě domu, kde by někdo nebyl stižen rýmou, silným kašlem a bolestmi kloubů. Bylo známo, že většina nemocných se léčila doma různými bylinkovými čaji a nevyhledala lékařské ošetření. I naše generace, když nás „přepadla“ údajná „prasečí“ chřipka, nevyužila celostátního očkování a léčila se podpůrnými léky sama. A také regulační třicetikorunový poplatek a neproplácení prvních tří dní nemocenské v práci „zregulovalo“ oficiální počet nemocných...
Z téhož dne je další oznámení, že v Sušici přestali čepovat plzeňské pivo v hostincích „U Arcivévody Štěpána“ a v Měšťanské besedě. A důvod? Zdražení piva z tohoto pivovaru. Jak se píše v článku, lze tento krok jen schválit a uvítat, neboť finanční poměry na venkově nejsou nikterak skvělé, nehledě na to, že plzeňský pivovar stále demonstruje své vysoké zisky... Po sto sedmnácti letech je současnost, jako přes kopírák, stejná. Stát a velké nadnárodní firmy „upravují“ ceny dle svého a chudák občan nemá mnohdy na výběr. Jen u toho piva, kde má možnost zajít tam, kde se čepuje místní regionální, a tudíž „levnější“ pivo, má trochu na výběr...
Také požáry provázely Sušici před sto lety. Například z 2. na 3. 11. 1901 hořel Panský mlýn, ale včasným zásahem místních hasičů se podařilo oheň včas zlikvidovat, a zamezit tak větším škodám. Bylo to velké štěstí, protože tady byla elektrická centrála pro osvětlení celého města. Mlýn byl terčem žháře již v roce 1895, kdy do základů vyhořel. Spáleniště koupila firma z Pardubic „Prokopová vdova a synové“ a vše nově vybudovala a vybavila. V r. 1900 byl moderní mlýn prodán Františku Hernichovi ze Žamberka a nedlouho nato zde byla spáchána krádež velkého množství mouky. Pachatelé však byli dopadeni a potrestáni. Policie tehdy vyslovila domněnku, že asi šlo o pomstu.
Také zpráva ze 4. 11. 1905 uváděla požár dřevěné rozhledny na Svatoboru, která byla předtím nedávno velkým nákladem opravena a vyhlídková část sklem opatřena. Útulna byla obydlena hostinským Pillerem, který stačil zachránit jen život svůj, ženy a dětí. Odbor Českých turistů byl sice pojištěný, ale návštěvní kniha vzala za své. Celé město bylo venku a pozorovalo tu příšernou scenérii, kdy plameny vysoko šlehaly k nebi. A příčina, to již nikdo neví. Také dnes některý žhář není vypátrán...
Do Sušice si někteří lidé chodili i pro svoji vlastní smrt. Tak například dobový Šumavan z 24. prosince 1910 uvedl zprávu, že nedaleko za mostem směrem na Kašperské Hory byl objeven oběšený 52letý zemědělský dělník Jan Rippl z nedaleké vsi u Kašperských Hor. Byl pohřešován několik dní a jeho mrtvola byla již ve stavu vysokého rozkladu.
O necelé tři roky později, 27. července 1913 se tragická událost sebevraždy stala přímo ve františkánském klášteře „za vodou“, kde se kněz kapucínského řádu, 46letý Pater Berthold Josef Holovský zastřelil. Byl velmi oblíbený u chudiny a mládeže a proč si zoufal, nikdo nevěděl. Pro celé město a okolí to bylo velké překvapení, vždyť sebevražda faráře není na pořadu „každý den“. Pohnutky lidské mysli jsou různé, tenkrát i dnes...
Velké neštěstí se stalo 30. 7. 1928 v deset hodin dopoledne v továrně Sola, kdy při neopatrné manipulaci bedniček se zápalkami, které se překládaly na posuvný vozík, vznikla pravděpodobně prudkým nárazem exploze sirek, která zapříčinila zažehnutí šatů na 30leté vdově Marii Bulkové, matce dvou malých dětí, která bohužel s bedničkami pracovala. Snad byla unavená... jako samoživitelka to jistě neměla lehké. V ten osudný moment, když vybuchla bednička s 27 tisíci kusy sirek, tak se šíleně lekla, ztratila duchapřítomnost a běžela z haly do kanceláře, takže nemohla být ihned v první moment chycena. Mezitím ji chytily šaty, které na ní doslova celé shořely a nešťastnice utrpěla rozsáhlé bolestivé popáleniny. Byla ve vážném stavu převezena do nemocnice. Jak vše skončilo, zdali smrtí či záchranou, není mne známo. Jelikož zpráva vyšla pět dní po neštěstí, a o smrti se nepsalo, doufám, že tenkrát nedošlo k nejhoršímu. I když co chybí k nejhoršímu, když zůstanete po úrazu sice naživu, ale zdravotně hendikepovaný, bez práce a bez peněz? V tomto momentu lidstvo a potažmo lidé využívají poslední možnost lidské povahy a rozumu a tím je naděje...
Z jiného soudku příhod je nejapný žert, který se v Sušici stal v sobotu 5. října roku 1929, kdy šel Antonín Němec s družkou Pepinou Holečkovou do místního biografu, který tehdy byl provozován v sokolovně. Měli spolu nemanželské dítě a to nechali na hlídání matce Pepiny, Janě Holečkové. Ta děcko uspávala v kolébce a když usnulo, tak si odskočila na záchod. Když se vrátila, podívala se letmo do kolébky a tu ránu ustrnula a „krve by se v ní nedořezal“. Kolébka byla prázdná a dítě pryč. Celá ustrašená se po něm sháněla po celém baráku a zaplať Pán Bůh ho našla zdravého, ležící na dvorku u hnojiště. Udala celou věc policii, protože v tom neviděla „žádnej“ šprým. Bohužel se nepodařilo nic vyšetřit a zůstalo to záhadou. Ale aspoň s dobrým koncem...
Téhož roku, psáno v tisku 23. února 1929, vyšla krátká zpráva o tom, že při železniční trati směrem na Klatovy, nedaleko sirkárny Solo, našli zaměstnanci strojního železničního personálu klatovské topírny pět zaokrouhlých otvorů ve velké sněhové závěji. Byly nápadné, budily pozornost a nikdo nevěděl jak jsou zde dlouho a k jakému účelu sloužily. Přistoupili tedy k rozkopání závěje a jaké bylo jejich překvapení, když zjistili účel vyhloubených děr. Co uviděli? Nemilé věci. Nálezem bylo pět mrtvých koroptví, které v čase velkých únorových mrazů si vyhloubily úkryt pro přežití, ale bylo to nedostatečné, a tak se ze záchranných úkrytů staly jejich hroby. Umrzly tu. Tento pohled upřímně dojal i životem těžce zkoušené železničáře, kteří se o tento příběh podělili i s ostatními čtenáři Šumavanu. Nás také dojímají různé těžké životní osudy neznámých lidí, ale i zvířat, hlavně pokud jde o psychické a fyzické týrání, o kterých často čteme v různých novinách či časopisech. Je to logické, neboť máme soucit a smysl pro spravedlnost...
Léto roku 1930 bylo v Sušici také zajímavé na různé události, o kterých psal dobový Šumavan „až“ v Klatovech. Lidi zajímá hodně věcí, a pokud se někde najde nějaký poklad, tak je to zajímá dvojnásobně.
Však se v červenci toho roku v Sušici nemluvilo o ničem jiném nežli o tom pokladu. A jak byl nalezen? To se prováděly rozsáhlé adaptační práce ve starém domě čp. 34 Jana Mirwalda na východní straně náměstí pro prodejní prostory firmy Baťa a při bourání starého stropu byly dělníky nalezeny první kusy cínového nádobí. Dělníci nevěnovali nálezu valnou pozornost a když předmětů, zvláště talířů, bylo více, rozhodli se je prodat obchodníku Lašovi. Jak dobový tisk z 23. 7. 1930 dále píše, dostali za to celkem 80 korun. Rozdělili se, ale většinu toho propili a probendili hned první večer, co dostali peníze. Když se jich kamarádi v krčmě ptali, za co pijí, když není „vejplata“, tak v opilosti všechno řekli. Dovedete si představit, jak fungují „tam-tamy“ a druhý den o tom vědělo skoro celé město. Dozvěděl se to také ředitel muzea Turek a ihned zašel za Lašem podívat se na ten poklad. A on to vskutku poklad byl.
Jako restaurátor a znalec ihned poznal cínovou renesanční měšťanskou výbavu bohaté rodiny. Předměty byly ručně tepané a zvláště talíře byly zdobeny figurálními ornamenty. Vše velké historické hodnoty. Někde byla i datace, např. 1598, 1622. Celkem bylo nalezeno 20 velkých talířů, některé o průměru 45 cm, 12 malých talířků, 6 konvic a 2 nádoby na olej. Je třeba dodat, že díky sušickému četnictvu a ochotě obchodníka Laše byl celý poklad zachráněn pro místní městské muzeum, kde ho můžeme obdivovat v prvním patře dodnes. A co aktéři případu? Turek si mnul ruce, že muzeum dostalo takovou nádheru do svých sbírek. Kupec Laš si také mnul ruce, neboť prodal městu s daleko vyšším výdělkem nežli vůbec očekával. A co dělníci? Ti byli popotahováni četnictvem, neboť zatajili nález, ale nakonec je město nezažalovalo, takže kde nebyl žalobce, nebyl ani soudce. Víc byli potrestáni oznámením, že jako nálezci v případě odevzdání nalezené věci mají dle zákona tehdejší Masarykovy republiky nárok na padesát procent ceny nálezu. V tomto případě šlo o několik tisíc korun, takže měli na sebe vztek a navzájem se osočovali, kdo první přišel s nápadem vlastního prodeje. Kdo chce moc, nemá nic, říká se... Také dneska, když stát nepřiznává zákonné nálezné v adekvátní výši, tak nedostane z nálezů nic, protože 90 % všeho, co se najde, lidé prodají sami. A není toho málo...
Dne 24. června 1930 byl u klatovského soudu samosoudcem Hajským odsouzen na tři týdny těžkého žaláře za urážku úředních osob (dnes bychom řekli veřejného činitele) Adolf Špulka, narozený r. 1884 v Záluží a bytem příslušný do Horažďovic. A co to má společného se Sušicí? Ptáte se. On totiž ten dotyčný Špulka 19. března něco vyřizoval v Sušici a asi se mu něco nepovedlo, neboť přišel na sušické nádraží tak opilý, že sotva stál na nohou. To by nebylo nejhorší, ale on měl ještě „hlasitou opičku“. Hulákal na všechny strany, vedl nepřístojné řeči, a tak ho přednosta stanice Emil Peták vyloučil z přepravy a nedovolil mu nastoupit do vlaku. To ještě více Špulku „dožralo“ a začal řádit jako „černá ruka“ ještě více. Byl vykázán z nádraží výpravčím Pelechem a zřízencem Novotným, ale on ho následně obešel z druhé strany a začal dělat „virvál“ dále. To už musela zasáhnout přivolaná městská stráž, která Špulku odvedla a zajistila. Tenkrát i dnes není u nás jediné nádraží v celé republice, kde by se něco podobného nestalo... Je to „furt to samý“...
A do třetice rok 1930. V neděli 9. listopadu byla slavnostně otevřena budova Živnostenské školy města Sušice, a to za účasti ministra Ivana Dérera. Projekt budovy vypracovala firma architektů Freiwalda a Böhma z Prahy. (V Klatovech se dle jejich plánů postavila v letech 1935-36 nová spořitelna na náměstí). Tento školní objekt ve spojitosti s novostavbou městské spořitelny a poštovního úřadu tvoří architektonicky znamenitý, jednotně řešený funkcionalistický blok. O příkladný začátek tehdejšího moderního stavebního vývoje města se zasloužil starosta Seitz. A proč to píši? Protože jsem v letech 1979 až 81 tuto školu navštěvoval, vyučil jsem se tu zedníkem a dodnes mám v mysli mnoho a mnoho krásných, příjemných a zajímavých vzpomínek...
Ivan Rubáš
