Zhůří
Při silnici ze Svojše do Horské Kvildy leží tato opomenutá šumavská obec, německy zvaná Haidl. Její historie začíná v první polovině 18. století. První písemný záznam o sklářských hutích na úbočí Huťské hory je z r. 1785. V době největšího rozmachu, v r. 1860, zde bylo ve dvaceti chalupách 190 lidí. Po 2. sv. válce, v r. 1952, tady vznikla tajná vojenská základna, která sloužila jako pohotovostní pro vrtulníkovou letku. Kaple sv. Václava byla zbořena r. 1954.
Jak se dozvídáme z tisku, 1. února roku 1913 došlo tady koncem ledna k velkému požáru továrny S. Adlera na kartáčové výrobky. Oheň nabyl takových rozměrů, že během chvilky zachvátil celý objekt a shořela podstatná část strojů a veškeré zásoby včetně materiálu na nové zboží. Příčina požáru nebyla známa, ale jak tušíme, šlo nejspíše o nedbalost. Štěstím bylo, že vše bylo kryto pojistnou smlouvou, takže majitel dostal své peníze zpět. Pojistit si svůj majetek je dobré v každé době, i když je pravda, že někteří lidé z chudších poměrů neměli a bohužel ani dnes nemají dostatečné finance na placení pojistek.
Zhruba kilometr a půl severně od Zhůří najdeme na zalesněné Zhůřské planině na východním svahu Huťské hory (1187 m n. m.) pomníček připomínající tragickou leteckou havárii. Stalo se to na Štědrý den roku 1937. Byly toho tehdy plné noviny po celé republice. O co vlastně šlo? Státní návladní doktor práv Karel Flanderka se vracel z obchodního jednání v Bukurešti. Na schůzku přijel vlakem, ale vše se nějak protáhlo, a tak zpáteční cesta by zapříčinila to,že by nebyl včas doma na vánoční svátky. Proto se rozhodl využít k rychlejšímu návratu služeb letecké přepravy. Dopravní šestnáctimístné letadlo F-AMYD typu Wibault francouzské společnosti Air France letělo po pravidelné lince Bukurešť, Vídeň, Praha do Paříže. Po odpoledním mezipřistání ve Vídni již byl jediným cestujícím, kromě dvoučlenné posádky, kterou tvořil francouzský radiotelegrafista Pierre Austruc a 36letý zkušený pilot František Lehký.
Ten držel dva světové rekordy v létání a patřil k nejzkušenějším pilotům v Evropě. Menší technický problém s podvozkem zapříčinil pozdní odlet (15:55 hod.), a tak i začínající tma vykonala své. Počasí se zhoršovalo, pod nimi mlha, začalo sněžit a oni byli bezmála v dvoukilometrové výšce a letěli rychlostí 250 km za hodinu. Byli odkázáni jen na pozemské radiové spojení a dle propočteného času se již měli blížit ku Praze. Byli již někde u Benešova, když opět požádali ruzyňskou navigační věž o upřesnění kurzu. A tady vznikla fatální chyba pražského navigátora. Později se vyskytly jisté hypotézy, že toto rozhodnutí bylo úmyslné. Dostali povel změnit směr letu. Tímto nečekaným obratem místo ke Praze letěli směrem na Pasov. Najednou spatřili dole před sebou probleskovat mezi mraky světla pomyslné Prahy (Sušice a Kašperských Hor) a hladinu řeky Vltavy (Otavy), která se odrážela v okolní zasněžené krajině, která vjem světla ještě umocňovala. Jenže to byl omyl, falešná představa a oni to bohužel nevěděli. Byli v domnění, že jsou u cíle své cesty. Bohužel v těchto rozhodujících chvílích radiové spojení nefungovalo, a tak se pilot rozhodl k sestupu a k přistání...
Přibližně v 17:39 hodin došlo k mohutnému nárazu na zem... To již goniometrické stanice tušily a zanedlouho věděly, že se stala tragédie... A na letišti v Praze čekala na Františka Lehkého jeho žena Miroslava s desetiletým synkem a šestiletou dcerkou... Pátrání skončilo až druhý den před polednem, kdy na Boží hod našel místo dopadu hajný Seller... Obraz zkázy měl před očima určitě do konce svého života. Letadlo s uraženými křídly, vyvrácené stromy, rozbitý trup a zdemolovaná kabina, na desítky metrů rozmetané části letadla, zničená letecká pošta a další... Nejhorší pohled byl na potlučené mrtvoly... Jediné,co zůstalo neporušeno, byla láhev šampaňského určená na oslavu návratu a Štědrého dne... Jen kamenný pomníček uprostřed lesa, dodnes udržovaný, nám tiše „vypráví“ tuto bolestnou tragédii...
Z „novější“ historie známe případy, kdy na začátku 80. let 20. století američtí a západoněmečtí piloti hlídající státní německou hranici a létající na bojových vrtulnících známých jako „Cobry“, často „kopírovali čáru“ tak blízko, že hranici běžně přelétávali. Také se stávalo, že pro zpestření denní služby si udělali menší „výlet“ nad Kvildsko a podobně. Věděli, že než proti nim vzlétnou „Albatrosy“, tak jsou jedním manévrem zpátky v Německu. Ve své době toto „škádlení“ bylo pro některé generály naší lidové armády nepopsatelnou potupou.
Proto v roce 1984 bylo nařízeno, že budou nasazeny stejně kvalitní bojové vrtulníky Mi 24 D. Ty měly jenom letky v Prostějově a v Plzni. Určené posádky se střídaly na Zhůřské základně a hlavně v zimě to nebyla žádná sranda. Protější strana byla ze začátku trochu překvapena nasazením tohoto typu pár kilometrů od hranic a proto omezila průzkumné lety. Ale jen na chvíli. Opět od jara 1985 začalo „provokativní laškování“. Abychom byli upřímní, tak s nasazením nových vrtulníků a dokazováním něčeho, že také „nato máme“, byly provokativní průzkumné lety vzájemné. Kdo dneska ví, kde začínaly legrácky a končilo zastrašování... A jestli to byla jen hra a zábava a kdy to bylo myšleno vážně...
Piloti nejsou jen tak normální vojáci. Je to elita, která ráda neposlouchá své nadřízené. Ono kdyby doopravdy došlo k boji (za 2. sv. války k tomu docházelo), tak jsou odkázáni jen sami na sebe. Zde na Šumavě známe dva případy, kdy pilot musel jednat dle svého uvážení.
Dne 11. září 1985 chtěl kapitán Štefan Tóth napodobit let německého „Alouette 2“, ale manévr nezvládl a zřítil se do lesa. Bylo velké štěstí, že tříčlenná posádka přežila.
Druhý incident se stal v sobotu 28. října stejného roku 1985, kdy byl ve 13 hodin „objeven“ Bell AH-1S Cobra USAF. Proti němu z plzeňských Líních vyletěl L-39 ZA Albatros, který pilotoval nadporučík Slavomír Pískatý. Za deset minut byl u hranic a sledoval „Cobru“. Ta zničehonic udělala prudký letový pohyb směrem do českého vnitrozemí a náš dotyčný nadporučík to považoval za narušení vzdušného prostoru a státních hranic. Následovalo nahlášení na letový dispečink a následná komunikace vyzněla v tom smyslu, že by se tomu mělo střelbou zabránit. Pilot to tak pochopil a zahájil střelbu osmi neřízených raketových střel. V ten daný okamžik byly oba dva objekty blízko „vedle“ sebe a náš pilot využil momentu překvapení. Po výstřelech na nic nečekal a rychle „zmizel“ z dostřelu Američanů. Vše nahlásil a mezitím na našem letovém stanovišti vypuklo doslova zděšení a panika. Vysloveně rozkaz k palbě nikdo nedal a nikdo přesně nevěděl co bude následovat. Někteří důstojníci, kteří teoreticky denně „válčili“ se zrádnými imperialisty, očekávali útok snad celého letectva...
Nic takového se nestalo, Američané měli jistě dost starostí s přistáním a také překvapující střelba, kterou ve své „světovosti“ vůbec nečekali, vykonala své. Průzkumné lety pokračovaly dále, ale už si dávali větší pozor... Ono zjištění, že protivník má také zbraně a nevědět nic o psychice člověka, který je může kdykoliv použít, není nic uklidňujícího. A co bylo s vrtulníkem? Údajně nic. Dle jistého svědka, místního lesního dělníka Petra Přibíka, který byl toho dne „za dráty“ a určitou část oblohy pozoroval rakety minuly vrtulník a dopadly na německé území, kde něco zapálily, protože byl v dáli vidět velký černý kouř. Když celou událost nahlašoval, tak byl preventivně na dva dny „zavřenej“ do vězení, aby prý neovlivňoval vyšetřování. Po pravdě, aby o tom moc zčerstva nekecal... Když naše vojenské velitelství a státní orgány zjistily, že o tomto incidentu veřejně nemluví ani druhá strana, tak celou věc ututlaly a „smetly“ ze stolu.
Ivan Rubáš
