Strážov
Šumavské městečko (nově se statutem města od r. 2007) 11 km jižně od Klatov v krásné dominantní poloze na svahu nad mělkou kotlinou na pravém břehu Strážovského potoka. Již v době antické tudy vedla „Výšinná“ obchodní stezka po šumavských hřebenech do Řezna. Stálé osídlení je od dob příchodu Slovanů v 8. až 9. st. a obyvatelé zde trvale „strážili“. První písemná zmínka je z r. 1379, k povýšení na město s horními právy došlo r. 1524. Zajímavé je dolování galenitu, stříbra a možná i zlata. Nejstarší část města jsou tzv. Hradčany. Dominantou je gotický kostel sv. Jiří ze 13. st. Strážov proslavily, hlavně v 19. st., paličkované krajky. Ze Strážova pocházel Bohumil Singer, který r. 1876 přišel do Klatov. Jeho synové založili r. 1912 druhou nejvýznamnější továrnu ve městě, po znárodnění známou jako Kozak.
Jako dnes, tak i v minulosti tady „bejvávalo“ poměrně živo, a tak o různé postřehy, které se dostaly až do novin, nebyla nouze. Tak například. V roce 1892 byl majitelem místního hostince „U Zlatého jelena“ doktor Seichert. Z časových důvodů hostinec pronajímal, a tak noví nájemci ze začátku dělali hostům pomyšlení. Jeden z nich dělal vynikající jitrnice a stalo se jednou, že se místní truhlář vsadil. O co? O deset zlatých, že na posezení sní 25 jitrnic a 10 housek. A výsledek? Snědl 23 jitrnic a 8 housek, dále již však nemohl, omdlel a druhý den zemřel... I my víme, co znamená mít „velké voči“, a to máme na rozdíl od našich předků více zvětší žaludek...
Další zajímavá zpráva ze 14. 11. 1896 uvádí, že do Strážova na trh přihnal 14letý řeznický učeň František Adamec z Hájku dva vepře a utržil za ně 51 zlatých. Nešel však s nimi domů, nýbrž jako správný „chlapák“ zašel do hostince Karla Kalivody, kde popíjel a zpil se tak, že cestou domů usnul. Když se probudil, zjistil, že mu tobolka s penězi chybí, naříkal a vše udal četníkovi. Ten zjistil, že v hospodě seděl u stolu s 75letým Jiřím Neumaierem, který Adamce kus cesty doprovázel a o kterém je ledacos známo. Dotyčného dopadl v nedalekých Děpolticích, přivedl k výslechu, kde se zjistilo, ač Neumaier zapíral, že jeho nůše má dvojité dno. A ejhle, tobolka byla na světě. V ten moment starý šibal Neumaier si náhle vzpomněl, že opilý mladík tobolku ztratil, on ji našel, uschoval a nyní ji chtěl vrátit. Samozřejmě, že mu nebylo vinou jeho pověsti uvěřeno a dostal tři měsíce arestu. Konec dobrý, všechno dobré. Zdali se Adamec v dalším životě z toho poučil, nevíme, ale pokud ano, tak takováhle zkušenost je k nezaplacení. Á propos, dnes to platí dvojnásobně...
Další rok, 1897, přesněji 27. března se stalo v lese neštěstí, když strážovský hospodář Josef Zollpriester vyjel s volským potahem do lesa pro vývraty po velké vichřici. Všichni ho od toho odrazovali, neboť silný vítr ještě neskončil, ale Zollpriester ničeho nedbal. Při práci najednou opět vítr zadul a jeden strom se rychle skácel k zemi. Než úplně dopadl, tak zabil jednoho vola a Zollpriestera také zranil. Jedině čeledínovi se nic nestalo. Poté se prý ve Strážově dlouho povídalo, že kvůli jednomu volovi přišel druhý vůl o život. Také v současnosti, když po nějaké kalamitě je zákaz vstupu do lesa, někteří lidé ničeho nedbají a vědomě svůj život ohrožují..
Ze Strážova také začátkem 20. století do tisku přišly zprávy o úmrtí ctěných občanů. Ve čtvrtek 12. února 1903 zemřela ve věku 78 let vážená soukromnice Ludmila Haasová, která vychovala tři syny. Jeden byl vrchním štábním lékařem ve Vídni, druhý zemským školním inspektorem a třetí dokonce okresním hejtmanem. V pátek 9. září 1904 zemřel majitel hospodářství, řezník a hostinský Karel Kalivoda, ten, u kterého se mladý Adamec „namazal“. Byl to ctěný a vážený muž. Býval starostou obce, náměstkem okresního starosty, inicioval založení místní školy, zřízení silnice do Běšin a také nechal vybudovat vodovod. Zemřel ve věku 64 let na následky úrazu hlavy, když se jeho kůň něčeho lekl, splašil se, povoz narazil do stromu a chudák Kalivoda vyletět po hlavě z bryčky ven. Jojo, neznáme dne ani minuty...
Přelomovým rokem ve Strážově byl rok 1905, kdy se do místní německé školy nepřihlásil nově ani jeden jediný žák a německým odborem zemské školní rady byl dán 7. listopadu učitel a správce Antonín Pubec do penze. Jak psaly noviny: „Tím byl osud úplně zbytečné školy zpečetěn.“
Téhož roku na Boží hod vánoční konala se tady místní taneční zábava, kterou také navštívil čeledín Josef Křížek. Poněvadž jeho milenka projevovala více zájmu o jiné tanečníky, kolem půlnoci se ze sálu vytratil a před hostincem si vpálil dvě kulky do hlavy. Těžce zraněného a ošetřeného ho odvezli do klatovské nemocnice. Údajně přežil. Pamatujme si, že žádné děvče na světě nestojí za to, aby si mladý muž dobrovolně sáhl na život. To pochopitelně platí i naopak.
Veselo bylo 11. září roku 1927, kdy v hostinci Josefa Denka byla zábava. Vše zkazili na konci zábavy 20letý čeledín Josef Hanzlík a jeho 62letý otec Karel, když v podnapilém stavu vtrhli do výčepu a dožadovali se kořalky. Když ji nedostali, tak Denka napadli. Za to dostal starý Hanzlík osm dní a mladý Hanzlík pět měsíců, protože hostinského nožem pořezal na ruce. Je to „imr vere“ pořád stejný, zase ten chlast...
Dne 22. listopadu 1902 přinesl Šumavan zprávu o požehnané rodině v obci Strážově. Uvádí se, že místnímu dělníku Václavu Ježkovi jeho manželka porodila tři zdravá trojčata, chlapečky, kteří se těší dobrému zdraví. Chudá rodina tímto přírůstkem poněkud přišla do rozpaků, neboť již měla devět dítek, a místní farář Másilko požádal telegraficky císaře pána o kmotrovství. Toho sice nedosáhli, ale dobří lidé vždy pomůžou, a pomohli... Tehdy byly početné rodiny běžné. Díky venkovské populaci jsme v této zemi jako národ v 18. a v 19. století s Němci zápas o „přežití“ vyhráli. Dnes bohužel není zachována ani přirozená přímka přírůstku obyvatel a s jinými místními národy svůj zápas o „přežití“ začínáme prohrávat...
Ivan Rubáš
