Volšovy
Obec 4 km jihozápadně od Sušice na severovýchodním úpatí Volšovské Stráže (790 m n.m.) v údolí potoka Volšovky. I tady se v dávných dobách rýžovalo zlato a splavovalo dřevo šumavských smrkových velikánů. Také se kdysi nazývaly Ulišovy. První písemná zmínka je z r. 1045, kdy kníže Břetislav daroval tuto ves břevnovskému klášteru. Největší památkou je zdejší barokní zámek postavený na místě raně renesanční tvrze, kterou vybudovali Kocové z Dobrše. Posledním privátním držitelem zámku byl hrabě Ferdinand Chotek (statek koupil v r. 1873 od rytíře Pstrosze za 170 tisíc zlatých), který r. 1908 zámek daroval „petrinům“ (Kongregaci bratří Nejsvětější svátosti oltářní). Jelikož jim byl majetek zabavený až v r. 1950, tak v r. 1991 bylo, v rámci restituce, požádáno o navrácení. Bohužel po 19 letech nejsou tyto církevní restituce dosud vyřešeny. Vnitřní devastace na bytový fond a destrukce hospodářského areálu, který spravoval státní statek, snad bude v budoucnu napravena. Byl zde také mlýn a pivovar.
A co v tak malé vesničce se kdysi událo? V neděli 29. dubna 1928 zde měli v hostinci Jana Mužíka pěknou tancovačku. V šenkovně a v kuchyni se sedělo a ve velké místnosti se tančilo. Kolem páté hodiny odpolední přišli na zábavu dva mladí pánové, 27letý Václav Urban ze Sušice a 22letý Karel Nováček z Kamýku u Klatov. První byl katolík, druhý, bez vyznání. Zrovna ten katolík se dopustil zločinu urážky náboženství. Poručil si sýr a chléb, a když si namazal chleba sýrem, šel k důvěrníkovi lidové strany Martinu Rendlovi, dělníku na pile, a k truhlářskému dělníkovi Václavu Jiříkovi, taktéž „lidovci“, a nabízel jim chléb se sýrem se slovy: „Jen to snězte, páni, je to svatá hostie, a kdo to sní, ten chcípne!“ Byl napomenut, že takové řeči se nevedou, ale Urban neposlouchal a v urážlivých proslovech pokračoval. Další výroky nešlo ani reprodukovat. Podporu mu dělal Nováček, který také něco utrousil. Věc byla udána policii a obvinění se dostali k soudu. Proč tak mluvili, nedokázali vysvětlit. Snad při pití alkoholu se jim v mysli vybavila nějaká nedobrá zkušenost s církví. Kdo ví? Bůh ví... Urban dostal pět týdnů vězení a Nováček čtyři. Oba dva tresty byly podmíněné na dva roky. Nevím, nevím, kdyby dnes existoval takový podobný trestný čin urážky náboženství a církve, kam bychom ty „milióny obviněných“ ateistů dali... Ještě štěstí, že má církev v popisu práce odpouštět i svým nepřátelům...
Necelé dva kilometry západním směrem na Františkovu Ves je osada Hvížďalka. V roce 1928 byla móda, že si ženy zkracovaly vlasy a nosily účes tak zvané „mikádo“. Ve městě se nad tím nikdo již nepozastavil, spíše udivovala mladá dívka s copánky. Na vesnici však situace byla trochu odlišná. A to se stalo i tady, když si sestra hostinského Milada Hraničková nechala to slavné mikádo v Sušici, v létě toho roku, udělat. Stalo se, že 4. října došla do zmíněného hostince z výročního sušického trhu partička pocestných, ve které byl 32letý řezník a uzenář Antonín Vondryska, příslušný do Petrovic. Doprovod mu dělali Antonín a Adolf Polákové a Emanuel Pšajdl. Ten vstoupil do kuchyně a chtěl po Hraničkové, aby ukázala to své mikádo, které schovávala pod šátkem. Když odmítla, tak přiskočil opodál stojící Vondryska, strhl jí šátek z hlavy a po „odhalení“ jí vynadal do hloupých jehňat a potvor. Bratr napadené Hynek Hranička se sestry zastal, ale to Vondrysku ještě více podráždilo a začali se navzájem strkat. Při následné potyčce, do které se zapojili i další aktéři, se rozbila petrolejová lampa, ze které hořící petrolej zasáhl hlavy Hraničky a Adolfa Poláka. Způsobené popáleniny, doktoři Brey, Balcar i Jarolím při ošetření v Sušici označili za těžké ublížení na těle. Celá věc se dostala až k soudu, který však věc pro nesrovnalosti ve výpovědích, kde zaznívalo tvrzení proti tvrzení, odložil na jiný termín, takže případný trest mi není dosud znám. Co však zaznělo ve výpovědích, byl fakt, že dotyční po úspěšném trhu vypili v Sušici cirka 12 piv a na Hvízdalce další. Prostě již byli podnapilí. Každý hostinský, tenkrát i dnes, vidí v každém příchozím hostovi potenciální výdělek, i v tom podnapilém. Někdy to však nevyjde dle představ a majetková škoda je potom dosti vysoká. Proto v zásadě platí „podnapilým nenalejvat“...
Na přelomu 19. a 20. století, kdy na zámku bydlel hrabě Ferdinand Chotek se svojí ženou Josefinou, bylo dobře. Hrabě se o své lidi vzorně staral a nikdo netrpěl bídou a nouzí. Všichni měli práci a i ten nějaký našetřený peníz v rodinách byl. Vědělo se o něm, že má rád místní děti, a vyhlášené byly vánoční besídky. Jednou takhle na jaře o Velikonocích povídal shromážděným dětem, že kdo bude mít na vysvědčení samé jedničky, tak ten dostane stříbrnou pětikorunu s „vyraženým“ císařem. Když přišel den „D“, tak se asi padesát dětí dostavilo na zámek, ale nakonec zjistily, že jen Mařenka od „vedle“ má samé jedničky. Ta také byla sluhou odvedena ke hraběti, který vysvědčení zkontroloval, pochválil, pohladil po vlasech a z kapsy vyndal „blejskavou“ pětikorunu. Když byla zpátky u kamarádek, tak se pochlubila. Ostatní by taky rádi chtěli stříbrnou odměnu, ale jedničky neměli. Tak přemýšleli jak to udělat a po chvíli přece jenom v těch dětských hlavičkách vznikl nápad.
Možná, že starý hrabě špatně vidí a nic nepozná, proto Jaruška vzala Mařence vysvědčení a šla. Když po delší chvíli od hraběte vyšla, zasmála se a všem ukázala svoji odměnu. Když to vyšlo Jarušce, tak to zkusila Anička a svoji pětikorunu dostala i ona. To už ze všech dívek spadla obava a v řadě, jedna po druhé, se s jedním vysvědčením u hraběte vystřídaly. Všechny něco o škole pověděly a odměnu dostaly. Když ze dveří vyšla poslední Janinka, tak skupinka hochů zaraženě stála opodál od rozesmátých děvčat a nevěděli, co mají dělat. Až Pepíček se odvážil, vzal vysvědčení a řekl, že když hrabě má špatný zrak a nevidí na vysvědčení napsané jméno, takže nepozná, že je to „holčičí“ a že jde za hrabětem také. Jak si umanul, tak vykonal. Když se vrátil, všichni byli zvědaví. Vítězně v ruce ukázal lesklou pětikorunu a v tu chvíli se zámek „zatřás“ dětským radostným výskotem. A pak to šlo. Po Pepíčkovi, Honzík, Vašík, Bohoušek, Toníček až po Petříka a Pavlíka. Jelikož byl krásný slunný a teplý den, šli si všichni do zámeckého parku hrát. Děvčata si hrála a zpívala na louce a kluci „válčili“ v potoce. Hrabě si vzal židli k oknu a zálibně se dlouhé hodiny díval do parku na tu pravou, nefalšovanou dětskou radost. Občas se mu slzou zkalil zrak, neboť jeho osud mu vlastní děti nedopřál ...
Když sluníčko zašlo „za hory“ a oblohu zbarvily červánky, dal si donést své oblíbené rubínové víno a začal psát nějaké dopisy. Sluha donesl víno, položil podnos s broušenou karafou a skleničkou na stůl a zeptal se hraběte: „Pane hrabě, vy jste to nevěděl, že si ty děti udělaly z vás legraci? A že chodily jen s jedním vysvědčením?“ Hrabě se na židli narovnal, zvedl zrak a povídá: „Milý Jene, to víte, že jsem to poznal, ale copak jsem jim to mohl udělat? Viděl jste ty jejich bezelstné, šťastné a rozesmáté oči...“
Ivan Rubáš
