Zavlekov
Obec 16 km východně od Klatov při hlavní silnici do Horažďovic. Do roku 1910 zněl název vesnice Zamlekov. Výhodná poloha při starobylé cestě poskytovala ochranu zdejšímu okolí na místním hradě. Z dnešního hlediska se jedná o tvrz připomínanou v r. 1404. Dnes vidíme při západním okraji obce její zříceniny. Na skalnatém ostrohu jsou zbytky lichoběžníkovité věže a okrouhlé rohové bašty. Toto spojení není v našich zemích časté. V obci je barokní kostel Nejsvětější Trojice a naproti panská sýpka ze 16. st., což byla původně tvrz pánů Dlouhoveských. Obec je východiskem pro rekreační využití. Na severu leží Hnačovský rybník (cca 4 km) a na jihu, cca 2 km, rybník Valcha.
I tady se stávaly události, že se o nich psalo v novinách. Tak například. Šumavan ze 17. 12. 1892 psal o stávce školáků. A proč? No protože byla zima. Tenkrát byly v Pošumaví běžně teploty pod nulou a minimálně metr sněhu. Zdejší obecní starosta, který byl zároveň předsedou místní školní rady, údajně osobně donášel dříví do školy, ale jen jednu nůšku (větší pletený koš na záda) denně. Dle jeho rozumu to prý stačilo. Jenže škola měla čtyři třídy a chodilo do ní bezmála pět set dětí (!), a v zimě se tímto přídělem nedala vytopit. Jelikož dětem byla při vyučování zima a některé z toho omarodily, tak rodiče prostě děti do školy přestali posílat. Záhy nato se o této události dozvěděly úřady, a protože byla školní výuka ze zákona povinná, tak nakázaly starostovi, aby učinil nápravu. Ten musel z obecního lesa dovézt tolik dříví, aby se celou zimu mohlo pořádně topit. Při učení musí být teplíčko, do studené hlavy učení moc neleze. I jiné lidské činnosti v zimě moc nejdou. Také pracující, pokud nepracují v teple, nepodají normální výkon. A šetřit na dětech, pokud je to pro jejich dobro, se nemá. Také my v současnosti máme tendence na dětech šetřit. Dětské zájmové organizace, které jsou závislé na různých příspěvcích a dotacích, by mohly povídat...
Další událost dokazuje, že i tenkrát bylo soukromé vlastnictví pro někoho nad všechny světské i boží zákony. Dne 23. září 1895 zpozoroval 24letý syn tamního rolníka František Waldmann, že nádeník Josef Přerost přelezl tajně plot zahrady a začal „očesávat“ jejich švestku. Protože švestky byly již krásně zralé a on sám měl na ně chuť a čekal jen dle tradice na „Václava“, tak ho to vytočilo a rozlítilo tak, že popadl jednu uvolněnou plaňku z plotu a tou začal Přerosta mlátit přes ruce a nohy, až spadl ze stromu. Jenže Waldmannova surovost pokračovala dál, do té doby, kdy zmlácený nebožák nezůstal nehybně ležet na zemi. Po ošetření lékařem, který nařídil několikatýdenní pobyt v posteli, byl případ podstoupen plzeňskému soudu, který v následujícím roce, v březnu, rozhodl, že Waldmann se dopustil zločinu těžkého ublížení na těle a odsoudil ho na šest neděl žaláře. Tak vidíte, co se stane pro „pár švestek“...
Další událost, která se v Zavlekově stala, je opět alarmující pro svoji zlomyslnost. Jak psal dobový tisk z 26. září 1903, tak se dovídáme, že v neděli 20. září toho roku se vydali klatovští cyklisté na výlet do Nalžov. Na cestě za Zavlekovem potkali několik místních venkovanů, mezi nimiž se nalézal, jak bylo později zjištěno, kameník Josef Kalista. Dle pozdějších výpovědí Kalista, když uviděl přijíždějící cyklisty, přislíbil kamarádům „zahrát taškařici“. Začal dělat opilého a motal se po silnici tak, že cyklistům vstupoval schválně do jízdní dráhy. Jedním jezdcem byl rázně napomenut, na chvíli svého počínání zanechal, ale posléze před dalším jezdcem úmyslně zavrávoral a ten, chtěje se vyhnout srážce, strhl řidítka do strany a vyboural se. Vážně se zranil a kolo bylo také rozbité. Ostatními výletníky byl Kalista tázán na jméno, které však zapřel, a také ostatní provázející udali, že ho neznali. Rozřešení museli učinit přivolaní nalžovští četníci. Bylo zahájeno vyšetřování a Kalista neušel soudnímu potrestání a peněžnímu vyrovnání. Ano, ano, co je pro jednoho „psina“ a „sranda“, může být pro druhého bolest a utrpení. Měli bychom si i dnes včas uvědomit, že můžeme svojí jakoukoliv činností způsobit někomu škodu, a dle toho se chovat. Na silnicích obzvlášť.
Snad největší událostí v době po 1. světové válce, o které se celoročně mluvilo v širokém okolí, byla násilná vražda zavlekovského starosty Emanuela Hejduka. Zohavené tělo se našlo 20. července roku 1921 ve vysokém žitě nedaleko hlavní silnice. Jeho oděv byl rozedrán, náprsní peněženka vyrabována, hlava rozbita a tělo poseto několika bodnými ranami. Vše nasvědčovalo tomu, že šlo o loupežné přepadení. Mrtvola byla již v rozkladu, neboť bylo parné léto. Zajímavé na tomto případě bylo, že na několik dní pohřešovaného starostu upozornili sami pachatelé. V obci na strom napsali cedulku, že pokud někdo chce vidět starostu, tak ať jde na „Ofnerovo“ pole. Nastalo obvyklé policejní vyšetřování, které zjistilo několik senzačních odhalení. Na těchto základech byly obžalovány dvě ženy.
Pro veřejnost to byl doslova šok, když se dozvěděla informaci, že tyto ženy jsou nejbližšími příbuznými oběti. Šlo o dcery, Marii a Janu. A jak na to četníci přišli? Rafinovaně. Dcery a manželku pozvali ke svědeckým výpovědím k vyšetřovacímu soudci do Plánice a sami provedli důkladnou domovní prohlídku, při které byly nalezeny indicie, které dokazovaly, že se vražda stala doma v posteli. Našli zaprané krvavé skvrny na ložním prádle, pytel, sekyru a železnou tyč. Ta byla označena za vražedný nástroj. A motiv? Zahálka a alkohol. Hejduk se do Zavlekova přiženil, vzal si o deset let starší ženu, ale více nežli hospodářství si hleděl politiky a hospody. Poté, co mu žena připsala polovinu gruntu, se opíjel denně. Doma dělal dusno, všechny terorizoval a uchyloval se k bití. Napětí se zvyšovalo a vše vyvrcholilo oným činem. Nebudu detailně popisovat vše, co zaznělo u soudu, jen napíši, že obžalované dcery měly v obci velmi dobrou pověst a jejich osud byl každému znám. Někteří je i litovali. A výsledek? Říjnový krajský soud v Plzni vynesl zprošťující rozsudek, neboť se neprokázala úkladná vražda, šlo o zabití ze zoufalství.
Abych nekončil tento díl smutně, tak ve zkratce připomenu zprávičku z tisku datovaného 16. října 1929. Píše se v ní, že v Zavlekově na zahradě paní Bastlové na jaře pomrzla jabloň, která zůstala celé léto bez listí a květů. Chtěli ji pokácet, ale najednou se větve obrácené na jih obalily květem a listím. Tak ji domácí nechali stát, neboť usoudili, že i stromy potřebují svůj čas, aby se vzpamatovaly. Takových šlechetných činů bychom měli my lidé vůči přírodě dělat víc.
Ivan Rubáš
