Žichovice
Obec na půli cesty mezi Sušicí a Horažďovicemi na pravém břehu Otavy. Protéká jí Nezdický potok a dva kilometry východně je vrch s neobvyklým názvem Dědkům kůň. Žichovice se připomínají již r. 1045 jako zboží břevnovského kláštera. Tak bylo až do husitských válek. Nejvýznamnější památkou v obci je renesanční zámek z doby kolem r. 1603, později v 18. st. barokně upravovaný. Také venkovní sgrafita byla několikrát restaurována. Na schodišti severního křídla je zazděná významná kamenná památka z konce 15. století. Je to reliéf Kalvárie, který byl původně nad hradní vstupní bránou na Rabí. Ve vsi je též kaple z r. 1861 a zdejší prostředí použil K. Klostermann do svého románu, Žichovičtí půlpáni. Okolí je známé červenou půdou (terra rossa), která je typická pro zdejší vápencovité podloží.
Zajímavá zmínka je ze 14. 1. 1871, kdy se psalo o místním žebrákovi, který nikoho nemaje, začátkem uvedeného ledna zemřel. Jaké bylo překvapení úředníka vykonávající prohlídku chatrče, když našel v truhle po nebožtíkovi doslova poklad. Ve čtyřech punčochách byly uloženy stříbrné tolary, zlatníky, čtrnáct zlatek a mnoho deseti a dvacetikrejcarů. Aby toho nebylo málo, tak v bankovkách byl nález v ceně 1300 zlatých. Co se s tím vším stalo? Jednoduchá odpověď. Propadlo to ve prospěch eráru (státu). A otázka druhá. Proč si těch peněz dotyčný neužil? Opět jednoduchá odpověď. Nerad se s nimi loučil, každý večer se s nimi mazlil a celý život podřídil „svému mamonu“. Však to známe i z naší doby. Když se určití lidé rozhodnou „sbírat“ platné peníze, tak je v jejich koníčku nikdo nezastaví.
V těchto letech žil v Žichovicích statkář Josef Appeltauer, který kromě jiného vlastnil i lom. Jak psal Šumavan 6. 7. 1878, byl v hloubce dvou sáhů (necelé 4 m) nalezen zvláštní druh vápence. Po zkoušce kamene, která dopadla příznivě, vystavěl kolinecký stavitel Václav Kába velkou pec, ve které se naráz až tisíc centů vápna vypálilo. Zjistilo se, že kvalita vápna je vynikající, takže ho ještě v tomto létě hrabě Chotek začal používat při opravě svého zámku ve Volšovech. Také stavitel Kába začal s ním stavět most na okresní sušické silnici a další stavby. Lomy u Žichovic stále více a více vydávaly svoje bohatství a dodnes svým lidem v okolí přinášejí obživu. Však těch „vykousanejch“ kopců je tady k vidění několik.
V roce 1910 zde bydlel jistý Weitenweber se svou ženou a tehdy již 28letou dcerou. Jak se z dobových zpráv dočteme, byla jejich dcera svobodná a poněkud slabomyslná. Musela přebývat v chlívku pro dobytek, kde jedla a spala. Za každou maličkost byla bita a rodiče si na ní „zchlazovali žáhu“. Veškeré hrubé domácí práce musela dělat, takže její život bylo samé utrpení. Vztek rodičů na „nepovedeném“ dítěti dostoupil vrcholu, když se zjistilo, že nějaký místní chlípník přivedl ubohou do jiného stavu a ona za čas porodila. Byl leden, když ji dítě odebrali, odvezli do vídeňského nalezince a ji samotnou, polonahou do mrazu z domu vyhnali. Nešťastná se toulala po polích, byla hladová, s omrzlinami. Když už vysílením nemohla, sedla si pod strom u nějaké cesty a čekala na svůj konec. V hodině „dvanácté“ byla nalezena a převezena k ošetření do nemocnice a následně do státního ústavu. Proti rodičům bylo zahájeno trestní stíhání, jen bohužel nevím s jakým výsledkem. Jak se říká, měli by jít sedět, až by „zčernali“ (nebo zcepeněli). Každá generace má nějaké své mentálně postižené, kteří za svůj osud nemůžou, a právě vztah dané společnosti k těmto jedincům ukazuje na výši civilizovanosti. Myslím si, že naše myšlení je na vyšší úrovni nežli v 19. století, i když občas o nějakém týrání čas od času média informují.
Také v Žichovicích měli vyhlášenou hospodu, kde se to občas popralo. Jak píše tehdejší tisk z 30. 6. 1928, bylo 8. prosince loňského roku v nádražní restauraci Františka Koláře velmi živo. Průběh večera byl obyčejně normální. Zhruba třicet hostů sedělo u stolů, povídali si a někteří hráli karty. Tento pokojný stav trval do osmé večerní, kdy do hostince vstoupil podnapilý třiapadesátiletý drnomistr Ferdinand Šandera ze Sušice a pohupující chůzí došel k výčepu. Samozřejmě, že chtěl „nalejt pívo“. Hostinský Kolář, který viděl „jeho opičku“, mu žádné pivo nedal a rychle ho „vypakoval“ ven před dveře. Do tohoto okamžiku je vždy zatím vše v pořádku. Zná to každá generace již po staletí. V opilcově hlavě se v určitý moment něco „zvrtne“, rozum se zatemní a dotyčný jedná instinktivně. A pořád je to stejný... Bylo mně ublíženo... Také Šandera venku vyslyšel vnitřní hlas a rozhodl se pomstít „ponížení“. Vrátil se zpátky do lokálu a s nožem v ruce začal všechny přítomné ohrožovat. K tomu křičel u každého stolu, že kdo bude chtít, toho „vykuchá“. Někteří se doopravdy vylekali a z hospody radši utekli. Byl tam na pivě také železničář František Persa, který se Šanderovi kurážně postavil na odpor. Vzal si na svoji obranu židli, kterou se kryl a za chvíli útočníka chytil a povalil na zem. To už mu kamarádi přikročili na pomoc a všichni společně dotyčného zpacifikovali, ba i notně „namleli“.
Do Klatov se aktéři dostali k soudu 28. června a Šandera se zpovídal ze zločinu nebezpečného vyhrožování dle § 99 tr. zákona. Když se soudce vrchní rada Hajský jednadvacetkrát trestaného obžalovaného ptal, proč dělá takové hlouposti, dostal odpověď, že nemůže vidět faleš. Vzkypí v něm hněv a nemůže se ovládat. Také u soudu to bylo vidět. Když hovořil svědek, tak nervně křičel: „Ježíši Kriste, že mu ta huba nebolí“. Ježíš nepomohl a konečný verdikt zněl na dva měsíce „arestu“ (vězení), s dvěma posty a ztrátou volebního práva. Co naplat, to nic není, za půl roku vyvolal jinou rvačku někde jinde. To se nedá nic dělat, určití lidé mají svoji životní pouť předem „nalajnovanou“. Jak si zvyknou na kriminál, tak se tam budou vracet stále a stále...
O tom, že se spory řešily nejenom s nožem v ruce, ale i jinou zbraní, dokazuje tragédie z roku 1933, kdy byl v revíru Čepičná zastřelen Naas, hajný žichovického velkostatku. Vražda byla tehdy provedena ve chvíli, kdy hajný seděl na posedu a čekal na srnčí. Tehdejší pátrání ustrnulo na mrtvém bodě, když byl předpoklad, že mohlo jít také o nešťastnou náhodu, neboť hajný mohl mít pušku opřenou o prsa, shodou náhod mohl vyjít výstřel, následně spadnul z posedu a ráno byl nalezen mrtev. Tuto hypotézu nevyloučilo ani lékařské dobrozdání (lékařský znalecký posudek), neboť smrtící rána do hrudi šla zezdola nahoru, takže se časem od pátrání pachatelů upustilo. Po třech letech však o této záhadné příhodě počaly prosakovat na veřejnosti různé zvěsti o dokonalé odplatě a četnictvo se tomuto případu začalo opět věnovat. Byla utvořena speciální četnická pátrací skupina v čele s majorem Řezáčem z Klatov a kapitánem Dvořákem ze Strakonic. Jak píše Šumavan z 24. února 1937, byli vzati do vyšetřovací vazby tři vášniví pytláci, a následně obžalováni z trestného činu vraždy. Jak Václav Svatoš, Josef Havlík a František Pešták z Rabí a Žichovic dopadli, to jsem bohužel kvůli časové zaneprázdněnosti doposud nezjistil. Nejde o to, kolik dostali let, ale jde o to, že nelze připustit řešení, že pokud mně někdo vadí, tak vezmu pušku a půjdu ho zastřelit. Já to udělám jednomu a druhý to udělá mně... To by tady za pár let byl volný prostor pro někoho jiného...
Ivan Rubáš
