Horažďovice
Město na řece Otavě v Prácheňské pahorkatině, 34 km východně od Klatov. Původně trhová ves založená Bavorem I., roku 1293 povýšená na město. V roce 1307 obléhal město český král Rudolf I. zvaný Kaše, který tady zemřel na úplavici. Později v roce 1399 město zažilo další obléhání, králem Václavem IV. Podruhé v Čechách zde bylo použito tzv. „velké pušky“ (děla). Městský vodovod vedený z úpatí Práchně vybudovaný Půtou Švihovským v r. 1503, byl v provozu do roku 1932! Ve městě je působivě položený areál renesančního zámku, do kterého je zakomponován původní hrad (tvrz). Nedaleko je zámecký pivovar Kinských. V části zámku najdeme muzeum s expozicí o perlorodce říční. Perly z Horažďovic byly velmi žádané. Dnes je po nich veta. Dominantou kromě zámku je bazilika sv. Petra a Pavla z let 1260-73. Vzácná je městská Červená (Pražská) brána ze 14. st. Je to druhou nejstarší dochovanou v celých Čechách.
Zprávy z Horažďovic byly trochu jiné, takové běžné zmiňování. Jako například o daru zdejšího kupce Eduarda Skály, který, jak se 27. 2. 1897 píše, oznámil Sokolu Horažďovickému, že věnuje na stavbu místní sokolovny padesát tisíc cihel, či o přelití zvonu sv. Václava a archanděla Michala zvonařem Robertem Pernerem z Plzně v roce 1889 nebo o tom, že vážený mlynář Korda zřídil při svém mlýně elektrické vedení, jehož část propůjčil obci k osvětlení ulic a náměstí. To se psal srpen 1903. Přesto černá kronika uvedla jeden příklad z blízkého okolí:
„V nedalekých Babinech bydlel chudý domkař, 38letý Karel Herzig, který se živil různou pomocnou prací. Byl také invalidní, neboť na srbské frontě byl střelen do zadku, na frontě ruské do nohy a v Itálii ho zasypala zemina po dělostřeleckém výbuchu. Ze všeho utrpěl nervový šok a z něho stálou třesavku. Dne 16. ledna 1929 v nádražní restauraci zapíjeli ledaři konec ledování pro zdejší hospodu, hlučně se bavili zpěvem a hrou na harmoniku. Na ní hrál Herzig, který si takto něco přivydělal. Před půlnocí vlakem přijela z Prachatic vojenská eskorta vedená četařem Matějem Melkou, který spolu s vojínem Václavem Ondokem doprovázel a zajišťoval převoz vojína Jana Kovaříka k plzeňskému diviznímu soudu. Vlak zde končil a museli počkat na první ranní vlak. Kovařík byl nedisciplinovaný voják, situace využil a zašel do hospody, kde se zapojil do zábavy. Kolem jedné hodiny v noci již byli všichni řádně opilí, a tak hostinský řekl „šlus“ a již „nenalejval“.
Co se následně dělo venku, na to se odpovědi aktérů různí. Do nádražní kanceláře byl přiveden zkrvavený a pořezaný Kovařík, který udal, že mu to udělal „ten malý harmonikář“. Naopak Herzig tvrdil, že ho voják napadl, zmlátil a on se jen bránil naleznuvším nožem v kapse. Ani pozdější výpovědi dalších aktérů nevnesly jasno do případu, jen fakt, že zraněný Kovařík do tří hodin zemřel. Dne 21. května toho roku byl v Klatovech soud, který řešil, zdali Herzig úmyslně vraždil nebo jen zabil. Obhájce, advokát Karel Nejdl, ve své řeči uvedl, že obžalovaný jednal v sebeobraně, nebyl mu prokázán vražedný úmysl a hlavně, že vinou těžké nervové choroby, která ho ve chvílích rozčílení zbavuje smyslů, jednal v afektu jako zvíře zahnané do kouta. Síla je v takové chvíli veliká, a tak že malý, 155 cm vysoký Herzig „zneškodnil“ robustního, 185 cm vysokého Kovaříka. Řeč musela asi zapůsobit, neboť porota vynesla odpověď, že sice šlo o zabití, ale v pomatenosti, takže rozsudek byl osvobozující.“
Ivan Rubáš
