Rejštejn
Nádherná, kouzelná obec v údolí šumící Otavy cirka 10 km jižně od Sušice na soutoku se zlatonosnou Losenicí a obklopena Klostermannovým, Radkovským vrchem a Maierovou skálou. Východně 3 km „za kopcem“ jsou Kašperské Hory. Historie tohoto místa sahá až do keltského období, kdy se tady rýžovalo zlato. V okolí probíhala těžba důlním způsobem jako na „Horách“ s kterými byl Rejštejn správně spjatý. Od roku 1584 se obce oddělily a každá z nich dostala statut královského horního města. (Kdeže loňské sněhy jsou). Obec byla kdysi členěna na Horní Rejštejn a na Dolní Rejštejn (za mostem, za řekou). Roku 1836 na místě dvora a mlýna klatovských benediktinů založena sklárna Klášterský Mlýn. Odtud možná pocházel Klostermannův rod. V letech 1878-1908 byla nejslavnější českou sklárnou. Tehdejší umělecké secesní sklo znamenalo světový vrchol. (Kdeže loňské sněhy jsou). Dominantou obce je kostel sv. Bartoloměje. Na konci 19. st. byl plán, že by tady byla železnice Sušice – Čenkova Pila. Za doby socializmu se tady uvažovalo o přehradě a zatopení údolí. Bohudíky se tak nestalo.
Dodnes při procházce směrem na Radešov musíme jít kolem nádherné secesní vily tehdejšího majitele svobodného pána, rytíře Maxe Spauna. Je malá zmínka v tisku ze 3. 1. 1903, že na návštěvu ke svému synovci přijel slavný námořní admirál Spaun a že mu odborná škola na Horách Kašperských bude stavět pro dobu zdejšího pobytu vilu. Když na to měl, proč ne. Dnes bohatí lidé, když někam dlouhodobě přijedou, tak už nemovitost mají koupenou...
O poslední vzkříšení světové slávy „klášterského“ skla bylo usilováno v roce 1938 a Šumavan o tomto psal 1. října zhruba toto: V roce 1932 byly pece sklárny uhašeny následkem špatného odbytu ve světě, který se zmítal ve své globální hospodářské krizi. Začátkem roku koupil sklárnu doktor Holub, ředitel koutského velkostatku a starosta Sokola ve Kdyni a pomocí státních podpůrných prostředků oživil výrobu místní sklárny. Vzal si i jeden milion korun státní půjčky. Pracovalo zde na 150 lidí, Čechů i nehenleijnovských Němců. Správa sklárny udělala jednu velkou chybu a to, že se zavázala kartelu ostatních českých skláren, že nebude dávat svoje výrobky na tuzemský trh, ale jen na vývoz. Kvůli tomuto kroku byla měsíční ztráta vyčíslena na šedesát tisíc korun. Proto byla výroba stále ohrožena. Přesto sklárna „jela“ a možná by vše překonala a slávu šumavského skla by této krajině vrátila, nebýt toho, že už tady byl Mnichov 1938 s německou okupací pohraničí včetně zabavování českého majetku a za dalších deset let, únor 1948, kdy Čech Čechovi v rámci nové ideologie „rovnostářství“ znárodnil (majetek) i to „málo“, co budoval celý život. Říká se: „Když se kácí les, lítají třísky.“
Trochu tragikomická příhoda se stala 19. dubna roku 1928, kdy do bytu Karla Hableho přišli jakýsi Alois Fleishacker, Eduard Urban a jeho sestra Alžběta. Žádali Hableho, aby je tam nechal přenocovat. Jelikož byl tento česko německý trojlístek podnapilý, tak Hable odmítl. Mezitím mu doma dělali bordel a dokonce shodili z kamen hrnec s mlékem. Když se jich slovně nemohl zbavit, tak nenápadně odešel a oznámil to četnictvu, kde, jakmile uslyšeli jméno Fleishacker, hned si vzpomněli na vyhlášený zatykač. Když četnický strážmistr Josef Pehoušek přišel do inkriminovaného bytu, nalezl zde jenom Urbana. Fleishacker s Urbanovou byli pryč, kde, to se nevědělo, ale z logického důvodu nechtěli být rušeni. Při dotazování se Urban na četníka rozzuřil, neboť v něm poznal policajta, který mu před dvěma lety při podomním obchodě zabavil padesát lžic. Vykasal si rukávy a křičel, že je světový atlet a, že se nikoho nebojí a každého rozseká na „cimprcampr“. Když ho Pehoušek vyzval k následování, tak ho Urban udeřil prudce do prsou až mu spadla čepice. Přivolané přesile přece jenom podlehl. V polovině června měl v Klatovech soud, kde uváděl, že si nic nepamatuje, že byl opilý, ale že proti žalobě nic nenamítá. Urban jakožto malý přitloustlý nikterak atleticky nevypadal a jelikož nedošlo k žádnému zranění, tak dostal za zločin veřejného násilí (§ 88 tr. z.) a za urážku bezpečnostních orgánů (§312 tr. z.) dva měsíce vězení. Jelikož byl ve vazbě, tak šel za tři dny domů. No domů asi ne, ale na krátký svobodný pobyt určitě. I tady platí zásada, nechlubit se něčím čím nejsme. Ono se stejně rychle pozná, jestli na to máme či ne...
Ivan Rubáš
