Železná Ruda
Populární a celorepublikově známé šumavské městečko zhruba 42 km jižně od Klatov a cca 3 km od státní hranice s Německem. Celoroční zimní a v posledních letech i letní rekreační centrum Šumavy. Železnorudskou kotlinou teče Řezný potok průsmykem přes Alžbětín do Bavorska. Kotlina je obklopena Jezerní horou, Stráží (Pancířem), Polomem a Strahovem. Na staré obchodní cestě byla r. 1569 nalezena ložiska železné rudy.
V historii obce byla významná sklárna rodiny Abelů. Železná ruda byla povýšena na městys r. 1849 a spojená se železnicí r. 1877. Krásný, pozdně barokní zámek Debrník byl nesmyslně zbourán r. 1989. Ve městě je menší lovecký zámeček (1699), dnes díky Zdeňku Bálkovi muzeum motocyklů a loutek. Muzeum Šumavy najdeme v Abelově vile. Významnou technickou památkou je zdejší hamr z konce 16. stol. Byl v provozu do r. 1948. Dominantou obce je atypický, dvanáctiboký kostel P. Marie Pomocné z let 1727 – 32. Cibulovitá věž je pozdější, z r. 1777. Umrlčí prkna vidíme u kaple sv. Antonína a sv. Barbory (pod nádražím). Dnes díky rodině Františka Strnada je v hotelu Belveder od r. 2007 v provozu jediný pivovar v našem okrese a v hotelu Grádl pivní minimuzeum. Světovou raritou je alžbětínské nádraží. Budovou prochází hranice, takže jižní část je německá a severní naše, česká.
I když je Železná Ruda vzdálenější od Klatov, stalo se tady toho tolik, že se o tom v Klatovech psalo. Třeba v říjnu roku 1901 byl v noci lokomotivou zachycen službu konající dozorce trati G. Greiderer a stržen na koleje. Bdělý strojvůdce vlak rychle zastavil a šel se s ostatními s neblahou předtuchou podívat na přejeté tělo. Jaké bylo jejich překvapení, když Greiderer sám povstal a šel jim naproti. Jak je to možné, říkali si v duchu, vždyť po něm přejelo několik vagonů... On byl totiž šťastnou náhodou odhozen předkem lokomotivy tak, že tělo leželo podélně mezi kolejnicemi a vyjma několik odřenin a naraženin nebyl nijak vážně zraněn. Tomu se říká „klika“ (Glück- štěstí). I dnes se stávají případy, že někdo přežije extrémní situaci, nad kterou zůstává rozum „stát“, ale já dodávám, abychom na to nespoléhali, neboť tady funguje přísloví, že: „výjimka potvrzuje pravidlo“.
Méně šťastnější konec měl případ ze 4. ledna roku 1904, kdy v bavorské Železné Rudě pracoval u kováře Mahlena jako pomocník 18letý Eduard Seidl, který si toho dne ráno při práci sekl do pravé ruky takovou silou, že si přesekl i kosti a ruka mu zůstala viset pouze na kůži. Tamní doktor mu poskytl první pomoc, a přesto, že si Seidl platil v Bavorsku nemocenskou, řekli mu, že když je „ten český příslušník“, tak musí na hospitalizaci do české nemocnice a léčit se na účet českého zemského fondu. Z takového jednání možná Seidla bolelo více u srdce nežli zmrzačená ruka...
V naší době také známe něco podobného. Když se nám v cizině něco stane a nejsme extra připojištěni, tak bez okolků platíme, někdy jak „mourovatí“. A že si to hlídají... Naproti tomu u nás je vybírání poplatků za ošetření, operace či pobyt v nemocnici od cizinců více méně (aspoň byl) benevolentní a Všeobecná pojišťovna vede položku sta milionů neuhrazených korun...
Následující rok 1905 byl na „Rudě“ veliký smutek. V pondělí 17. července o třetí hodině ranní vypukl z neznámých příčin oheň v chalupě čp. 19, kterou obýval obuvník Tomáš Vaska. Jelikož byl domek ze dřeva a půda byla plná sena, tak byl oheň tak prudký, že se zachránili jen ti, co rychle vyběhli z přízemku. V plamenech uhořela jeho 15letá dcera Maruška a služka, blízká příbuzná rodiny. Sám Vaska, který běžel na půdu a chtěl je zachránit, byl tak popálen, že po tříhodinovém utrpení ve velkých bolestech zemřel. Plameny přeskočily i na vedlejší domek krejčího Steindla, který také shořel. Při záchranných pracích bylo také několik hasičů zraněno. Domek nebyl pojištěn a vdova Marie Vasková, která přišla o muže a dceru, zůstala sama se sedmi dětmi, s nichž nejmladší bylo teprve týden staré... Co bylo dál a jaký byl osud této rodiny, to už noviny nikdy nepsaly.
Já dodávám, že v každém případě velmi těžký... Platilo a pořád platí, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“.
Ivan Rubáš
