Hrádek u Sušice
Obec 3 km směrem na Klatovy při obou březích řeky Ostružné (Pstružné) na severním svahu majestátného Svatoboru (845 m n. m.). Název dle menšího opevněného hrádku, který zde v dávné minulosti stával. První doložená písemná zmínka je z roku 1318 (Sezima z Hrádku). Rýžovalo se tady zlato a v okolí byly stříbrné doly. Stará osada byla známá již ve 12. století, neboť patřila do Zbynického újezdu. Poté Hrádek patřil ke zboží velhartického hradu. R. 1479 opět povýšen na poddanské městečko. Koncem 16. stol. (1590) vybudovali na místě staré tvrze Račínové z Račína renesanční zámek. S příchodem nového majitele (1731) francouzského rodu Desfoursů bylo postaveno nové barokní křídlo s třípatrovou věží a kaplí sv. Valburgy. Jde o vzácný typ dvojzámku - renesančního a barokního. Bohužel se zámecká věž vinou zchátralosti v r. 1976 zřítila. Celý zámek byl za socializmu v havarijním stavu a záchrana přišla díky sušické firmě Šumavaplan v letech 2002-10, která dosáhla na dotace z fondů Evropské unie. Dnes zámek slouží veřejnosti a je zde menší muzeum kněze Vojtěcha Hlinky (1817-1904) alias spisovatele Františka Pravdy.
Velká sláva byla v květnu 1874, kdy Hrádečtí každoročně slavili svatojánské slavnosti. To šlo procesí ze zámecké kaple k mostu k soše sv. Jana Nepomuckého, kde se konala pobožnost. V tomto roce bylo na slavnostech ještě něco navíc. To se zavěšoval nový zvon na věž zdejší školy. Stál 258 zlatých a památný list do báně psal přímo páter Hlinka. Dovětkem novinové zprávy byl postřeh dopisovatele, že toho dne bylo ještě mnoho sněhu a počasí bylo ustavičně studené a sychravé. Lidé vždycky žehrali (stěžovali si) na počasí, tenkrát i dnes, ale poručit mu nedokázali...
V témže roce byl v tisku zaznamenán spor 26 hrádeckých hospodářů proti tamní obci o uznání práva na osmdesát jiter lesů v oblasti Průhon a Svatobor. Uzákoněné rakouské jitro od r. 1764 bylo 0,57 ha. Obec proti nim nasadila těžký kalibr, známého advokáta Sedláčka z Klatov. Někteří majitelé svoje uhájili, někteří nikoliv. Záleželo na tom, jestli své právo doložili písemně či jen ústně. Je to stále stejné. Pokud za něco bojujete, musíte to dokázat nějakým „papírem“. Ono co je psáno, to je dáno...
V obecní pastušce bylo osm osob, o jejichž ubytování a stravu se starala obec. Všichni bydleli v jedné světnici, která byla křídou rozdělena na díly, které pak byly vykázány k užívání jednotlivým „partajím“. Bydlel zde také 75 letý kolovrátkář Antonín Josa se svojí ženou Kateřinou a 79 letý žebrák Jan Hoffmann, známý kdysi jako velký rváč. Mezi nimi docházelo často k hádkám a celkový vztah byl velmi napjatý. Jak to tak chodívá, byla příčina k hádce z obou stran často i vyhledávána. Tragicky skončil poslední konflikt, který se stal v srpnu 1932. Na začátku byl střet Hoffmanna s Josovou kvůli tomu, že nechala úmyslně otevřené dveře do světnice. Z hádky byla rvačka. V momentě, když Hoffmann tloukl Josovou, vrazil dovnitř Josa a začal se s ním rvát. V této fázi rvačky Hoffmann uchopil hůl a několikrát s ní praštil Josu do hlavy. Po těchto ranách klesl na zem a za několik okamžiků skonal. Přivolaní četníci hned Hoffmanna zatkli a odvedli do vazby. Překvapením pro všechny byly výsledky pitvy, která prokázala, že tržné rány na hlavě nebyly smrtelné, ale že vypovědělo službu srdíčko. Prostě v tom rozčilení toho tlaku bylo moc.
Když je řeč o Hrádku, tak je třeba podrobněji zmínit osobu kněze pátera Vojtěcha Hlinku. Narodil se 17. dubna 1817 v Nekrasíně u Jarošova nad Nežárkou a zemřel 8. prosince 1904 v Hrádku u Sušice. Tohoto kněze, vlastence, vychovatele a spisovatele nechci připomenout jen klasickou historií, ale přiblížit dnešním lidem jeho vlídnost a lidskost. Tento člověk, který byl v minulém století záměrně zapomenut, si zaslouží naší opětovnou pozornost. Studoval gymnázium a posléze filozofii v Praze pouze v řeči německé a ve svých 21. letech odešel do Vídně na teologii. Až tam pochopil, že jeho životním osudem bude vracet lidem český jazyk a české národní uvědomění zpátky nejen do hlavy, ale hlavně do srdce. Ve svých třiceti letech, když už byl pět let služebníkem božím, přijal nabídku hrádeckého barona Sturmfedera, aby se stal vychovatelem jeho dětí. Zde také dopsal pro pražský časopis Blahověst svoji první povídku. Tady také začala jeho spisovatelská dráha a my ho známe pod pseudonymem František Pravda.
A tady také dlouhých 57 let zůstal. Šumava se mu stala druhým domovem. Sušické a klatovské noviny o něm psaly poměrně hodně a mnoho jeho povídek bylo v celé zemi publikováno. Dá se říci, že byl prvním povídkářem, který čtenářům ve městech přiblížil těžký a specifický život na venkově. A teď několik vzpomínek. Hodně se věnoval baronovu synu Otakarovi, který byl mentálně zaostalý. Pokročil v rozvíjení jeho narušené osobnosti a odhalil jeho skrytý talent na jiné věci, ve kterých se realizoval. Vděk barona neznal mezí a když „Pravda“ slíbil, že na svém místě zůstane dál, tak mu postavil v obci vlastní dům (čp. 85). Svého času to byl jediný a první patrový „barák“ v celém Hrádku. Dnes tam vidíme pamětní desku. Zajímavý postřeh v jeho vzpomínkách je ten, že jednou byl na společném obědě s baronovými hosty - Němci. Čas oběda se uskutečnil v nadávkách a urážkách Čechů a vyhrožování šibenicí Palackému. Náš „Pravda“ na to reagoval po svém. Zvedl se od stolu a beze slova odešel. Druhý den promluvil s baronem, který si ho vážil, a chtěl po něm respektování jeho národnosti. Od té doby si žádná návštěva před knězem nedovolila hanobit Čechy.
Od té chvíle byl jejich vztah plný dobré vůle, tolerance a respektu. V jedné tašce docházely noviny na zámek. Pro barona německé, pro „Pravdu“ české. I české návštěvy již tolik nevadily. Také ve vzpomínkách zmínil železnici, která spojila od 1. října 1888 Hrádek s ostatními městy. Psal o tom, že je to báječné, že má nádraží několik minut od domu a že hned si vyjel do Klatov. Vlakem začal přijímat zboží, které si objednával, zejména plzeňské pivo. Jak sám píše: „Nevypiji ho arciť mnoho, půl hektolitru měsíčně (sto piv). Jindy docházelo mi po železnici jen do Horažďovic, odtud do Sušice po voze a ze Sušice po trakaři. A stojí to o mnoho míň. V Plzni je ½ hektolitru letního za 6 zlatých, zimní bývá o 50 krejcarů lacinější. Litr mi přijde na 15 a pak na 14 krejcarů a pivo je přece ze všeho nejlepší. Ještě také kouření mě baví, ale jen večer a jeden doutník (portoriko) mi stačí...“ Neobyčejně milou návštěvu - delegaci českých spisovatelů, přijal v dubnu 1897, když slavil své osmdesátiny. Z Prahy přijel Karel Václav Rais, Jaroslav Kvapil a slavný Alois Jirásek. Předali mu pozdravný list ostatních spisovatelů a „Pravda“ neskrýval své dojetí. Jak se později Rais zmínil: „Stál před námi malinký, sehnutý, slabý staroušek s dlouhými popelavými a prořídlými vlasy sčesanými k uším. Všecek se třásl, nevěda, kdo jsme a s čím přicházíme.“ Jirásek předčítal jména podepsaných a když vyslovil jméno Vrchlického, tak Pravdovi zasvítily oči a tiše špitl: „Také pan Vrchlický.“ Bylo to setkání se svědkem starých časů a plné dojmů... Tento skromný a citlivý člověk, který svojí láskou ovlivnil tisíce a tisíce běžných lidí a mnoho desítek našich velikánů, je pochovaný na západní straně kostela sv. Vavřince ve Zdouni...
Rozdávat radost nic nestojí a přitom každého potěší... Z toho bychom si měli dnes všichni vzít příklad...
Ivan Rubáš
