Kašperské Hory
Půvabné městečko střední části Šumavy, 10 km jihovýchodně od Sušice. Je vyhledávaným střediskem letní a dnes i zimní rekreace a turismu. Někdejší centrum jednoho z nejvýznamnějších zlatorudných revírů ve středověké Evropě zaručilo bohatou historii města. S těžbou zlata se zde začalo na přelomu 13. a 14. století. Statut královského horního města získaly „Kašperky“ až později, v r. 1584. Dominantou náměstí a města je cenný gotický kostel sv. Markéty, naposledy upravovaný v 2. pol. 19. st. Směrem k Rejštejnu, poutní kostel P. Marie Sněžné (1850-67) s kaplí P. Marie Klatovské a léčivým pramenem.
Na hřbitově významnou památkou je raně středověký kostel sv. Mikuláše se vzácnými freskami. Toto místo byla původní hornická osada. Najdeme tady ještě kapli sv. Anny. Ozdobou náměstí je renesačně barokní radnice, kde byl do r. 1938 okresní soud. Ve městě je prostorné a bohaté na sbírky Muzeum Šumavy. V současnosti najdeme ještě muzeum historických motocyklů a jízdních kol. Ještě tu najdeme expozici hraček a pivních lahví. Dominantou okolní krajiny je královský hrad Kašperk, 3 km severně od města, založený r. 1356 císařem Karlem IV. Stavbu dozoroval Vít Hedvábný. Hrad hlídal tzv. Zlatou stezku a nebyl nikdy dobit. Již jako zpustlý koupilo r. 1616 hrad samotné město. Od té doby dnešní název (dříve Bohatá hora). V Amálině údolí štola Kristina, kde je od r. 1961 seismická stanice.
Také tento kraj a město samotné byly zejména v časovém úseku 17. až 1. pol. 20. st. většinově osídleny německým obyvatelstvem a čas od času se našli lidé, kteří podněcovali národnostní vášně. Zpráva ze Šumavanu z 2. 9. 1899 nám popisuje jednu situaci. O co šlo? Na „Hory Kašperské“ při různých příležitostech jezdíval hrát a zpívat Langhamrův sbor ze Sušice. Bylo to vždy pěkné, lidé se na to těšili a vždy byli spokojení. Důkazem bylo vybrané vstupné, a byl to pěkný peníz. A možná, že tento peníz byl „trnem v patě“ někomu, kdo záviděl.
Došlo na drby a klepy a veřejnost se dozvěděla, že Langhamr není Němec (to by se přece psal Langhammer) a ještě k tomu je členem českého Sokola. Vyzývala se veřejnost, mnohdy se i za ní mluvilo a psalo, aby si zvala na své zábavy jen německé muzikanty. Ale ono to nešlo, protože všude byl „ten českej muzikant“. A ještě jeden faktor byl proti. Samotní němečtí hudebníci nechtěli pro své krajany moc hrát, protože prý tolik neutržili, jako když hráli v českých městech pro hudbu milující Čechy. Vědělo se to tenkrát a ví se to pořád, že hudba lidi sbližuje a mnoho rozporů otupí. Proto bychom měli tuto činnost podporovat a zachovat rčení: „Co Čech to muzikant“.
K tvrdému horskému životu, který vedl místní lid, na mnohdy bohem zapomenutých samotách, patřila i obava o život. A opodstatněná. Tak například 21. září 1926 zavraždil na samotě Bludné u Kašperských Hor hospodáře a chalupníka Václava Šaška jistý 44letý Friedrich Markus, který byl po více nežli roce chycen v Ausbachu v Německu a předán spravedlnosti. Co že se tenkrát stalo? Uvedený den večer šel ještě Šašek ven pro vodu, aby měl dobytek v noci co pít. Vyšel ven na zápraží a byl přepaden trojicí neznámých lupičů. S dvěma se odvážně pral a ještě volal na ženu: „Veroniko, pojď mne bránit.“
Ta zaslechla volání o pomoc, vyšla ven a chtěla manželovi pomoci. Lupiči je přesto větší silou zatlačili do světnice, kde se ukrývala babička s vnoučaty. Zápas o holý život pokračoval i uvnitř a možná by se Šašek přesile ubránil, kdyby ten třetí, který revolverem hlídal ostatní, najednou nevystřelil. Druhý z chlapů ho ještě praštil lopatou do hlavy. Těžce zraněného, který již ležel na zemi, „dodělali“ ještě jednou střelnou ranou. Tomu se dodnes říká poprava. Mezitím Šaškova žena s dětmi potají uprchla na nedalekou samotu „Na Studánce“ a žádala pomoc. Dalším vyšetřováním byl zjištěn dotyčný pachatel, který byl v roce 1928 vydán čsl. úřadům a souzen v Klatovech. Jestli dostal provaz, nebo doživotí, nevíme, ale co víme je, že dotyčná rodina, která přišla o hlavního živitele, to měla hodně těžké a v říjnu 1938 musela svůj grunt opustit a vše přenechat Markusovým „spoluobčanům“.
K rizikům bydlení na tehdejších samotách kolem Kašperských Hor patřilo, zvláště pro dívky a ženy, znásilnění, neboť daleko široko nikoho na pomoc nebylo. Ostatně tento jev byl běžný i pro vesnice ve vnitrozemí. Jak píše dobový Šumavan z 9. 11. 1929, žil na „Horách“ jistý 35letý Josef Hoyden, který mívával párek koní, vůz a živil se jako povozník. Dolehl na něj těžký osud, o vše přišel, a tak se rozhodl, že si udělá řidičský průkaz a bude šoférem. Když udělal zkoušky, tak aby uživil svoji milenku a tři nemanželská dítka, vydal se na cestu po okolí, aby si našel stálou práci. Jenže při své cestě se párkrát zastavil v hospodě, poptal se po práci, a jelikož bylo venku teplo, tak si dal nějaký ten žejdlík piva. Když zjistil, že takhle práci nesežene (nemůžete konzumovat alkohol a přitom žádat místo řidiče, i když to tak někteří dělají), tak se dal na cestu k domovu. Sluníčko, pivíčko, teplíčko, přírodička, najednou mu bylo lehce u srdce a chmurné myšlenky v hlavě, co bude zítra, byly pryč.
Cestou od obce Příčné k Račímu mlýnu spatřil 40letou pasačku dobytka Marii Binderovou, o které se vědělo, že je slabomyslná, a o které se v kraji říkávalo, že má ráda mužský. Přišel k ní, na nějaké kamenné zídce poblíž na ní vykonal soulož a potom beze slov odešel. Ani neví proč. Byl prý uvolněný a jaksi měl touhu. Také Binderová nikomu nic nepovídala, takže četníci se o tomto skutku dozvěděli od ostatních pasáků z protější stráně. Začátkem listopadu byl soud, kde soudní znalci z oboru psychologie konstatovali, že ač je dotyčná Binderová mentálně zaostalá, ač se špatně vyjadřuje, tak přesto pokud by šlo o vynucený pohlavní akt, tak by svoji nelibost dala nějakým způsobem vědět. Jelikož se tak nestalo, dá se říci, že s tím souhlasila, přesněji, nevadilo jí to, bylo jí to jedno.
Také soudní porota, kde byli samí muži, se divila, když spatřila dotyčnou na vlastní oči a uviděla ubohé malé krčící se stvoření, proč Hoyden se do ní „zakoukal“, až mu to přineslo soudní „oplétačky“. Dále u soudu se probíraly krádeže, které obžalovaný spáchal v Sušici. Obchodníku Josefu Klingerovi ukradl dva pytle kukuřice a pekaři Josefu Hrbkovi pytel žitné mouky. Tyto tři pytle odnesl do jiného průjezdu domu s tím, že je později odnese. Jelikož však poškození krádež brzy odhalili a nahlásili, tak sušická policie zboží vypátrala a majitelům předala. Protože jim vlastně žádná škoda nevznikla, tak se k trestnímu stíhání Hoydena nepřipojili. Obžalovaný ve výslechu, který se konal v řeči německé, doznal, že kradl z bídy, aby jeho rodina měla aspoň jídlo, dokud nevydělá nějaké peníze, a v druhém případě, že podlehl momentálnímu lidskému chtíči. Soud na základě poroty seznal, že se v tomto případě nejednalo o násilné smilstvo dle §127 a také čin krádeže nebyl dokonán, takže Hoydena zprostil obžaloby. Jaký osud měl tento prostý člověk, který asi bral život, tak jak šel, z ničeho si moc velkou hlavu nedělal, to nevíme, to už je úvaha každého z nás. Co však víme, že za pár let měl dotyčný a miliony dalších jiné starosti a problémy... to už šlo o život... Je to tak, nikdy nevíme, jestli bude budoucnost lepší nebo horší. Jak říká jedno přísloví: „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo býti hůře.“
Ivan Rubáš
