Kundratice
Malá šumavská víska na východním svahu hory Hamižné (854 m.n.m.) 2 km jižně od Hartmanic, respektive 12 km jižně od Sušice. Nedaleko teče, východním směrem, Radešovský potok. První písemná zmínka je z r. 1360 a hlavní dominantou dnešní obce je barokní zámeček (postavený po r. 1709 za držení Villaniů) s empirovou úpravou (1840). Stavební devastace v době socializmu vyvrcholila koncem 70. letech 20. st., kdy byla zbourána zámecká kaple sv. Antonína. V r. 1992 byl zámek vrácen vnučce posledního majitele, Elišce Haškové – Coolidge, která byla tajemnicí čtyř amerických prezidentů.
Kundratice byly veskrze německou vesnicí, v roce 1910 se uvádělo, že tady žilo v 52 domech 319 Němců a pouze 4 Češi. Přesto, jak se psalo v dobovém Šumavanu 17. 3. 1894, pocházel z této vsi jistý Matějíček, který byl nedávno v Plzni propuštěn z věznice, kde si odpykával osmidenní (!) trest za podvod. Jeho první kroky nevedly do rodné (?), či úředně příslušné obce, ale nasedl na první vlak do Domažlic, kde na jistém obchodníkovi jménem místního faráře, vylákal kůže v hodnotě 46 zlatých, prý na opravu varhanních měchů. Podvodníček Matějíček se ihned vlakem vrátil do Plzně, tady kůže výhodně prodal a večer seděl spokojeně s plnou kapsou peněz v hospodě. A užíval si pěkných pár dní. Ani ve snu by ho nenapadlo, že ho můžou zase chytit. Vždyť ten „podvůdek“ spáchal daleko v jiném městě... No jo, ale řeči kolují od města k městu a chytrý policajt si dá dvě a dvě dohromady. A tak spadla klec a Matějíček šel zase na pár dní pro podvod do „chládku“. Mnohdy malý trest není žádný trest...
Další zpráva z 25. 2. 1905 nás seznamuje se statkářem v Kundraticích Jindřichem Cífkem. Ten se měl 23. února dostavit s koněm do Klatov na vojenské velitelství k vojenské přehlídce. Jelikož v té době ještě byla šumavská zima v plné parádě, tak se panu statkáři nikam nechtělo. Vyřešil to po svém. Poslal do Klatov svého kočího, s tím, že je momentálně nemocný. Kočí nebyl pán, tak musel poslechnout a po obědě vyrazil. Za stmívání se již blížil ke Klatovům, když ve Vrhavči kůň o něco na cestě klopýtl, následkem čehož kočí přeletěl koni přes hlavu a nohou zůstal viset za třmen. Kůň se splašil a nebohý jezdec, jemuž jedna noha zůstala zaklíněna, byl vlečen značný kus cesty. Nebýt náhodného jiného kočího, který jel s povozem do Běšin, tak by byl snad doslova uvláčen. Místo na přehlídce, skončil v nemocnici. Ještě štěstí, že zraněný nezemřel. Jistě si říkal, že kdyby nejel místo pána, tak by se mu to nestalo... Jenže takových „kdyby“ máme v životě každý z nás velkou řádku...
I v Kundraticích byli v minulosti někteří Němci, kteří se řídili „desaterem“, o kterém čteme v Šumavanu z 28. 7. 1900:
1) Nenavštěvuj českého souseda a zanech peníze, které bys vydával za výlety a cesty pro zábavu, v německém kraji.
2) Dávej práci jen německému živnostníku, kupuj jen u německého soukmenovce.
3) Na trzích mluv jen německy.
4) Odmítej dvojjazyčné poštovní poukázky a dvojjazyčné úřední a soudní tiskopisy, vždy a všude.
5) Piš vždycky „Deutschböhmen“.
6) Odháněj česky mluvící aneb němčinu drmolící české učně.
7) Přijímej vždy a všude německé učně, tovaryše a dělníky.
8) Přijímej vždy a všude německé nájemníky a pachtýře. České odháněj.
9) Dej své děti křtít jen německým knězem.
10) Odvrhuj od sebe Čechy, kteří tě fanaticko-husitským způsobem ohrožují, neposkytuj jim výdělku a oni budou muset vandrovat nazpět do své milé povidlové Čechovie.
Co k tomu řici? Nic. Bez komentáře. Všichni víme, kam tento národní německý nacionální socializmus vedl. Zaplať Pán Bůh, že dnes prožíváme v patnácti stech letech trvání sousedských vztahů asi nejlepší období v celé dosavadní historii...
Ivan Rubáš
