Nezdice
Pošumavská, či spíše již šumavská vesnička typická pro zdejší Podlesí, nacházející se cca 10 km jihovýchodně od Sušice pod mohutným Ždáňovem (1066 m.n.m.). Na severním svahu pramení Nezdický potok, který obcí protéká a v Žichovicích se vlévá do Otavy. Prvně se písemně připomíná r. 1396. Kdysi tady byla pozdně gotická (později renesanční) tvrz, která je v současnosti přestavěna na horský ubytovací penzion. Chráněnou a oku lahodící památkou je čp. 1 - bývalá královácká rychta a čp. 112 - roubená usedlost.
Od druhé poloviny 19. století místní obyvatelé Nezdic a celého Podlesí řešili bídu a nedostatek práce „vandrováním“ po západní Evropě, hlavně po západě a severu Německa. Nedivme se, vždyť samotné Nezdice měly v roce 1910 celkem 1222 obyvatel a 148 domů. Spočítejme si to dneska. Byli to praví „světáci“ - zedníci, muzikanti, cirkusáci a další, o kterých napsal Karel Klostermann román „Světáci“ a Eduard Bass později zfilmovaný „Cirkus Humberto“. Lidové písně a zvyky sepsal Karel Weiss. Vždy se na zimu vraceli domů.
To, že tvrdý život a chudoba pokračovala i po první světové válce, to nám dokazuje článek v Šumavanu z 22. 8. 1928. To tenkrát žila jistá Marie Uhlíková, rozená Ševčíková, které ve válce padl muž a ona zůstala na všechno sama se třemi dětmi. Je pravda, že dvě nejstarší si již samy vydělávaly, ale přesto se starala o třetí dítě, nezletilé, a o celou domácnost. Jednou ji napadlo, že by si mohla přijít k penězům prodejem sacharinu, jehož prodej byl v tehdejší republice zakázán. Není známo, kde si ho opatřila, ale věděla, že tato věc je trestná. Proto 13. června, když u Rozsedel potkala četnického strážmistra L. Steinera, ztratila hlavu a nevěděla co s taškou. Steinerovi bylo její chování podivné, vypozoroval nervní rozčílení, a proto se dotazoval, co že to má v kabele. Jelikož Uhlíková dobrovolně neumožnila prohlídku kabelky, tak Steiner chtěl úkon učinit sám. A to se se zlou potázal. Začalo tahání o tašku, došlo i na kroucení četníkova palce. Také, když se ohýbal pro vypadnutou krabičku, byl zezadu do zadnice napaden, a proto nakonec silou byla Uhlíková zpacifikována a odvedena k soudu do Sušice. Zde při následné prohlídce bylo zajištěno celkem 36 balení sacharinu a celá věc udána do Klatov, kde poté v srpnu probíhal soud. Tady se konstatovalo, že dotyčná je 41letá, upracovaná osoba, která se nikterak nechovala rafinovaně, ke všemu se poctivě přiznala, a že si chtěla pouze přilepšit. Když s pláčem soudci slíbila, že již takové obchody dělat nebude, odcházela od soudu jen s dvouměsíčním trestem, podmíněně odloženým na dobu dvou let. Také naše současnost pociťuje nárůst „různého přilepšení“ obyčejných lidí. Je pravda, že někteří si tak počínají, i když to nepotřebují, ale je také pravda, že je hodně těch, kteří tak řeší svoji svízelnou ekonomickou situaci, kterou si třeba ani sami nezavinili. Až se jednoho dne „ucho utrhne“, tak doufám, že soud bude taky lidsky shovívaný...
Nedaleko Nezdic, asi 4 km západním směrem, vklíněnou cestou mezi vrchy Sedlem a Nadějovem, dojdeme do Humpolce. Ne do Humpolce na Vrchovině, kam se odstěhoval bájný „Hliník“, ale do šumavské samoty stejného názvu. Zde, v zimě roku 1876 došlo k politováníhodné tragédii, když jistý dědeček ve své komůrce natahoval kohoutek u své ručnice a přitom zapomněl, že je zbraň nabita. V osudný moment vběhl do cimry jeho osmiletý milovaný vnuk a přímo k dědovi, jenž při odkládání pistole špatně o něco zavadil a následkem toho vyšla kulka, která vážně poranila bok dítěte, který do půlhodiny skonal. Hrozné neštěstí. Co je platné, že si to do smrti vyčítal... Opatrní musíme být hned při jakékoliv nebezpečné činnosti, zvláště s pistolí není záhodno si „hrát“...
Ivan Rubáš
