Žihobce
Malebná, avšak trochu zapomenutá víska na „konci“ okresu, po silnici 12 km východně od Sušice. Ze všech stran je obklopena typickými pošumavskými vršky, z nichž nejvyšší je Pálená hora (697 m n. m.). Kdysi dávno se také nazývala Sivohibice. Připomínala se již v 11. století (1045) jako majetek břevnovského kláštera. Byl to tak zvaný nezamyslický újezd. Celá středověká historie končila rokem 1457, kdy tvrz a celá vesnice byly zničeny a vypáleny synem Jiřího z Poděbrad, Jindřichem, neboť místní Jan ze Žihobců byl králův nepřítel. Nová moderní renesanční tvrz již byla dílem známějších Koců z Dobrše. Obec se právem pyšní dvěma památkovými objekty. Původní renesanční tvrz byla po r. 1688 zakomponována do nového dvoupatrového zámku Ferdinanda z Isellinu. Od r. 1710 bylo panství v majetku knížecího rodu Lamberků. Pod zámkem stojí pseudogotický kostel Proměnění Páně z let 1872-76 s vysokou štíhlou třípatrovou věží. Nedávno bylo opraveno přístupové dvojramenné schodiště. V zámeckém parku je bývalý skleník, který byl ve 30. letech 20. stol. přeměněn na divadlo. Žihobce jsou možná jedinou vesnicí u nás, která má vlastní divadelní budovu.
I tady se stávaly tragédie o kterých se psalo v „dalekých“ Klatovech. Za všechny uvedu zprávu z 13. 12. 1879, kdy Šumavan psal: „Dne 3. prosince dal si domkář Karel Vrhel v Žihobci rozpéci chléb na kamna a odešel k studni pro vodu. Vtom čtyřletý synáček jeho chtěje vzíti si chléb ten přiblížil se tak blízko ke dvířkám, že košilka na něm chytla. Ač na pokřik jeho přiběhli sousedé a oheň umačkali, přece hošík po několika hodinách zemřel.“ Hrozné, a přitom se to stále říká a ví, že malé děti mají být stále pod dozorem..., ale uhlídejte je...
Jako v celém šumavském pohraničí, tak i v Žihobcích byl výčep kořalky jen v rukách židovských obchodníků. Z nějakého důvodu, nám již neznámého, musel svůj obchod zavřít. Jak psal Šumavan 20. 4. 1889, místním žihobským občanům se po kořalce tak „stejskalo“, že přiměli nový výbor, aby dal povolení ke zřízení nové nálevny. Jak už se samo sebou rozumí, byla kořalna zadána opět židu. Ten věděl kde se lidé nejvíc shromaždují, tak otevřel výčep kořalky přímo naproti kostelu. Prostě „proti gustu, žádný dišputát“ (žádná diskuze).
Dva kilometry severně od Žihobců leží Bílenice. I tam měli kdysi jisté pozdvižení. Dne 7. dubna 1908 o jedenácté hodině dopolední měli všichni obyvatelé, mladí i staří, oči navrch hlavy. Dá se říci, že to co spatřili na obloze, většina z nich v životě neviděla. Na obloze plul velký vzdušný balón, který po nějakém čase začal klesat. A také bylo slyšet volání a vidět mávání o pomoc. Kousek za obcí přiběhnuvší lidé stáhli lanem, které bylo vyhozeno z koše balónu, vzduchoplavce k zemi. Vystoupili dva rakouští důstojníci, arcivévoda Bedřich a jistý setník od dělostřelectva. Dle jejich výpovědi, vypluli v osm hodin ráno z Vídně a chtěli do Klatov. Z důvodu prasklé plynové roury byli nuceni takto nouzově přistát. Když vezmeme v úvahu vzdušnou délku, přibližně 230 km a tři hodiny letu, není to špatné. Jediný zádrhel je ten, že jste odkázáni na vítr a jeho správné proudění. V dnešní době ještě přibyla vysoká pořizovací cena. Ale jako koníček je vzduchoplavba báječná.
Když se vysloví název obce Žihobce, tak zasvěceným se v paměti vybaví jméno Gustava Joachima Lamberga (1812 – 1862). Ten převzal roku 1834 celý knížecí majetek a měl „nalajnovanou“ bezproblémovou cestičku života bohatého šlechtice. Jenže do jeho srdce se trefily Amorovy šípy a láska mu změnila celý život. Je zajímavé, že život veřejný byl pro něho těžší a samé starosti, avšak život osobní byl nadmíru šťastný.
A jak to vůbec všechno začalo? Jak říkám, láskou. Na jedné hostině, která zakončovala jeden z mnoha honů (Gustav byl celý život náruživým lovcem) uviděl ve špalíru pozorujícího služebnictva krásnou snědou mladou dívku. Padla mu do oka, neboť si vzpomněl, že v létě na dožínkách mu předávala slavnostní věnec. Vstal od stolu, kde se bavil s baronem Sturmfederem a rázem se ocitnul před touto krasavicí. Ani nevěděl jak. Sotva ji požádal o tanec, byli v jednom kole. Tančili s takovým nasazením, že ostatní páry jim vyklidily „plac“ (místo) v sále.
Na tom by nebylo nic zvláštního, šlechtici si nejednou vyhodili „z kopejtka“ na plese s tanečnicí z „venkovského lidu“, ale v tomto případě přišlo něco nečekaného. Mezi tančícím párem, mezi 27letým knížetem a mladičkou 15letou dcerou žichoveckého šafáře Kateřinou Hrádkovou, přeskočila jiskra. Tančili „tleskanou“ a při každém dotyku jejich dlaní jiskra doutnala a doutnala. Když hudba začala hrát pomalejší valčík a on ji vzal kolem pasu, jiskra okouzlení vzplála v plamínek. Koukali se na sebe, oči se jim smály a její tvář byla pro něho andělským úsměvem. Kouzelné tóny hudby proudily v rytmu jejich těl a jejich duše se spojily. To již tančili na chodbě a ve všech zámeckých pokojích. Svět pro ně přestal existovat a pojem času byl v tu chvíli „věčný“. Oba byli v „transu“, který předtím nikdy nezažili, byli „spalováni“ žárem vzájemné vášně. Cítili, že jejich blaženost jde do extáze. Protančili se do poslední komnaty, knížecí ložnice, a tam se za nimi zavřely dveře...
Takhle veřejně udělat „skandál“ bylo ve vyšších kruzích společensky netolerováno. Nebyl to románek na jednu noc, jejich zamilovanost pokračovala, ale šlechtická „ženská smetánka“ jim, hlavně jí, dávala vždy najevo, že „vona“ byla neurozená, nižšího stavu, že byla husopaska smrdící hnojem a dali ji přezdívku „Černá Káča“. Paradoxně i závist jejich sousedů, uštěpačné poznámky obyčejných lidí, zlomyslné výtky a pohledy některých sloužících na zámku ji vnitřně deprimovaly. O to víc se milenci věnovali sami sobě a své lásce. Považte, že „plody lásky“ nedaly na sebe dlouho čekat. Za 15 let měli devět dětí a teprve desáté bylo manželské. Svatbu měli ve strašínském kostele až 16. ledna 1855. Ptáte se, jak je to možné? Hned vysvětlím. Kníže Gustav se coby nerozvážný 19letý mladík zapletl do příprav atentátu na císaře Ferdinanda I. Z důvodu urozeného původu (Lambergové byli starou rakouskou šlechtou) dostal mírnější trest než ostatní. Musel nosit na krku zelenou šnůrku, což značilo, že měl být popraven. Dále nesměl pobývat na svém panství více nežli tři měsíce a také se nesměl nikdy oženit.
Z ostudné šnůrky se časem stal nevšední „talisman“ a zákaz pobytu vyřešil jednoduše. Protože držel žichovecké, rabské a žihobské panství, tak každé tři měsíce jezdil mezi Žichovicemi a Žihobcemi. Vzdálenost nepatrná, takže vlastně byl stále doma ve svém kraji. Takže jediné, co by stálo za trest, byl zákaz ženitby. Při dlouhodobém vztahu s Kateřinou si to uvědomoval a snažil se o nápravu. Po dlouhých letech dostal od nového mladého císaře Františka Josefa I. milost a svolení ke svatbě. Jen s tou podmínkou, že děti z tohoto „nerovného“ svazku nebudou brány jako legitimní, tudíž nemají nárok na rodové dědictví. Gustav jako oběť své lásky ke Kateřině i toto přijal. A jak ke zlomu došlo? Tento romantický příběh se donesl až na vídeňský císařský dvůr, kde „hlavní“ slovo měla mladá, krásná a inteligentní císařovna Alžběta Bavorská. Však kdo by neznal romantickou „Sisi“. Ta zařídila vše potřebné. Císař při audienci povýšil Kateřinu do šlechtického stavu. Tak to vidíte, přece jenom kníže Gustav Lamberg vyhrál svůj nejtěžší životní souboj o čest. I díky tomu byl lidmi brán a jeho vážnost a úcta k němu ještě vzrostla. Byl vždycky u venkovského lidu velmi oblíben, neboť se snažil každému v případě nouze nějak pomoci a lid se měl pod jeho správou hospodářsky dobře. Škoda, že mu nebylo dopřáno na tomto světě více času. Zemřel sedm let po svatbě 3. ledna 1862 ve věku nedožitých 50 let.
Kateřina ho přežila o plných 27 let a zemřela 10. 12. 1889 ve svých 65 letech. Oba jsou s některými svými dětmi pohřbeni v rodinné hrobce sv. Erazima na nezamyslickém hřbitově. Tento dojemný a pro pošumavský lid posilující příběh knižně sepsal profesor sušického gymnázia František Procházka. A ještě jeden odkaz tato láska lidem dala. Ukázala ostatním zamilovaným jejich cestu. Proto více mladých lidí ze statkového, ale hlavně z měšťanského prostředí si bralo nemajetnou či méně majetnou dívku za životní partnerku. Pro dnešní čas jsou praktiky 19. století mnohdy nemyslitelné. Je to také o svobodě člověka, jeho názorů a rozhodování. A věřte, že láska v tom hraje velkou roli.
Ivan Rubáš
